Jan Jiří Grasel se neslitoval nad nikým, kradl a vraždil bez výčitek svědomí. Jeho jméno se stalo symbolem
Jan Jiří Grasel vstoupil do historie nejen našeho území na přelomu 18. a 19. století. Jeho skutky a zločiny byly tak odsouzeníhodné, že na ně nezapomeneme. Vždyť dokonce jeho jménem nazýváme každého “grázla”, kterých se i v současnosti rodí bezpočet. Jaký byl ale životní osud loupežníka a vraha, který neměl s nikým slitování?
Jan Jakub Grasel opravdu neměl slitování. Možná to ale mohlo být i tím, že život nikdy neměl slitování s ním samým. To samozřejmě jeho skutky neomlouvá, může je ale svým způsobem vysvětlit.
Rasův syn
Už v dětství malý Jan trpěl ústrky nejen v rodině, ale i v širokém okolí. Jeho otec zastával funkci místního rasa, což bylo živobytí sice velmi důležité pro celou vesnici, ale také zavrhované. S lidmi takto nečistého povolání se nikdo nebavil, tedy až na pobudy, tuláky a další podobné skupiny. A v takovém prostředí Jan Jiří vyrůstal - tedy pouze v době, kdy jeho rodiče nebyli právě ve vězení, kam byli zavíráni za svoje “přivýdělky” krádežemi a žebrotou...
Žebrota bez vidiny vzdělání
Ani náhradní rodina u tety nepřinášela budoucímu loupežníku nijak dobrou východu. Stejně jako s rodiči chodil i zde po žebrotě, jak sám vypověděl po zatčení, neměl ani pořádné oblečení a boty už vůbec ne. Byl zkrátka už od narození odsouzen k životu tak bídnému, který snad ani jinou cestu než tu, kterou mladý Grasel brzy zvolil, nenabízel.
První skutečná "akce"
Ke svému prvnímu opravdovému vloupání se připletl již ve svých patnácti letech, tehdy jen jako pomocná síla, kluk, který měl hlídat, jestli někdo nejde. Brzy mu ale takové postavení přestalo stačit a vydal se dál, dnes bychom asi řekli, že si založil vlastní podnikání. Jeho banda, v níž se lotři střídali, ale většinou jich bylo kolem dvaceti, si brzy vysloužila pověst nelítostných lupičů a dokonce i vrahů, kteří jdou za vidinou lupu doslova přes mrtvoly. Nikdo z nich ale tímto živobytím nezbohatl. Ukradeným zbožím platili v hospodách, takže každý lup se brzy rozpustil a bylo třeba vydat se znovu na lov.
Devět perných let
Řádění skupiny Jana Jiřího Grasela se museli obávat lidé na hranici Moravy a Rakouska v letech 1806 - 1815, přičemž největší aktivitu vyvíjel v posledním roce před zatčením jejich vůdce, tedy roku 1814. V tom roce se podle dochovaných zpráv dopustili více než sedmdesáti zločinů. Lidé, kteří jim při jejich běsnění přišli do cesty, byli v lepším případě “jen” do krve zbiti, v tom horším zavražděni. Není tedy divu, že vídeňskému policejnímu řediteli došla trpělivost a vypsal odměnu tehdy závratných čtyři tisíce zlatých za dopadení živého Grasela. Lidí, kteří o zisku takové odměny snili, bylo jistě mnoho, jen jednomu se to ale podařilo. Byl jím prostějovský David Mayer, který vymyslel tak věrohodnou lest, že mu tento počin schválil i policejní ředitel a přislíbil mu pomoc.
Získat důvěru a zradit...
Mayer soudil, že se ke Graselovi dostane nejlépe, když si získá jeho důvěru díky zdánlivému vysvobození jeho milenky z vězení. Pomohla mu v tom i jeho přítelkyně, která se nechala naoko zatknout a uvěznit v cele spolu s Graselovou milenkou. Mayer je obě po několika dnech z vězení “zachránil”, čímž si skutečně zasloužil důvěru šéfa tehdy nejobávanější lupičské bandy. Vše se ale odehrávalo ve spolupráci a pod dohledem policie.
v Markrabství moravském Zemřel na šibenici ve Vídni jen tři dny po svém odsouzení, 31. ledna 1818 ve věku 27 let.
Osudový Graselův omyl
Jan Jiří brzy ztratil před Mayerem ostražitost a dokonce se s ním domluvil, že jej Mayer převede přes hranice, kde měl Grasel v plánu začít nový život. O tom, zda by se mu to skutečně podařilo, se můžeme jen dohadovat. Pravděpodobné to ale příliš není. Nicméně jeho cesta za hranice skončila v jednom z hostinců, u něhož Mayer zastavil pod záminkou, že se zde ubytují na noc. Nejprve šel ale obhlédnout terén a při té příležitosti se domluvil s hostinským a dalšími lidmi uvnitř, že mu se zneškodněním Jana Grasela pomohou. Na místě sice již měli být policisté, kteří se opozdili, ale i tak se Mayerovi podařilo svůj plán dotáhnout do konce. Když vstoupil do hostince i Jan Jiří Grasel, po chvíli váhání se na něj všichni společně vrhli, přemohli jej, spoutali a jen o něco později předali do rukou policie.
Ježiš, tolik lidí...
Trvalo přes dva roky, než se podařilo shromáždit dostatek důkazů pro Graselovo odsouzení. K tomu nakonec došlo v lednu roku 1818 a jen tři dny po vynesení rozsudku byl také postaven na šibenici. Spolu s ním byli toho dne popraveni i dva z jeho kumpánů. Grasel sám se k rozsudku postavil čelem. Svědčí o tom i jeho dochovaná poslední slova, kterými nežádal o milost, neprozrazoval žádná tajemství ani nesliboval věčnou pomstu. Zkrátka se rozhlédl kolem sebe, kde stály tisíce přihlížejících, a klidným hlasem pronesl: “Ježiš, tolik lidí” - a rozsudek byl vykonán…
Tak skončil život jednoho z největších lupičů a prvního z nekončící série grázlů, s nimiž se můžeme setkávat i dnes. Třeba v jiné podobě, v jiném kabátě, ale jsou s námi stále.
KAM DÁL: Ischias neboli houser trápí mnoho lidí. Můžeme se proti němu bránit a předejdeme tak i několikatýdenní neschopnosti
