Karel May začal psát příběhy o Vinnetouovi ve vězení. Duševní porucha ho dovedla na scestí

Rodným městem německého spisovatele Karla Maye je Ernstthal v Krušných horách. Narodil se zde 25. února 1842 do rodiny chudého tkalce s několika dětmi, jejichž výchově se nejvíce věnovala babička, protože rodiče měli plno práce s obstaráváním obživy.

Na Mayově zdraví v raném dětství se podepsala podvýživa i nedostatek vitamínů A a D. Trpěl totiž křivicí a oční poruchou, již se podařilo vyléčit až v jeho pěti letech. Ve škole se projevil jako nadaný žák - učil se latinsky, anglicky a francouzsky, uměl hrát na klavír, housle a varhany. Nad vším jeho vzděláváním přísně bděl hlavně jeho otec.

Jedna trable stíhala druhou

V roce 1861 vystudoval učitelský seminář a stal se pomocným učitelem v Glauchau. Od této doby jeho život poznamenala série nešťastných událostí. Nejprve byl vyhozen ze svého prvního učitelského místa a ani to další mu štěstí nepřineslo. Nespravedlivě byl obviněn z krádeže hodinek spolubydlícího a odsouzen k šesti týdnům vězení a zákazu vykonávat učitelské povolání. Tyto rány osudu se podepsaly na jeho duševním zdraví.

Dnes bychom řekli, že Karel May trpěl disociativní poruchou osobnosti. Tenkrát však psychiatrie byla teprve v plenkách a tato nemoc nebyla ještě lékařské vědě známá. Samotný proces disociace je v moderní psychiatrii chápán jako obranný mechanismus jedince. Pacienti se disociují většinou od intenzivních negativních a traumatických zážitků, jež tímto způsobem ze svého vědomí vytlačují do podvědomí.

V pohnutí mysli se po svém propuštění z vězení Karel May dopustil ještě několika drobných přestupků a  v roce 1865 byl odsouzen ke čtyřem letům nucených prací a uvězněn ve Zwickau. Pro dobré chování byl o tři roky později propuštěný na svobodu, kde se však setkal s nepříjemnou realitou - jeho milovaná babička mezitím zemřela. Pod dojmem toho se dopustil dalších přestupků - v restauraci ukradl pět billiardových koulí, cigaretovou špičku, jinde zase utěrku a koně. Opět byl - nyní už jako recidivista - odsouzen na čtyři roky do vězení.

Z vězení přímo na spisovatelskou dráhu

Můžeme ovšem směle říci, že všechno zlé je k něčemu dobré. V tom posledním vězení se totiž May pustil do sepisování povídek o dalekých cestách, jež zveřejňoval nejprve v časopisech. Jeho fantazie byla skutečně velmi bohatá a příběhy vyznívaly tak, jakoby ty kraje opravdu sám navštívil. Po propuštění z vězení se jeho hlavním zdrojem obživy stala spisovatelská dráha. Mayova talentu si totiž všiml nakladatel Münchmeyer a nabídl mu místo redaktora. A tak se v roce 1875 Karel May přestěhoval do Drážďan, kde začal publikovat svoje povídky a humoresky. V této době dává také vzniknout románové postavě Old Firehandovi a poprvé na scénu přichází i Vinnetou.

S nakladatelem Münchmeyerem se po roce a půl spolupráce nakonec pro neshody rozešel a nějakou dobu působil jako nezávislý spisovatel. V roce 1877 pak přijal místo redaktora v týdeníku Frohe Stunden, v němž vycházel na pokračování jeho druhý román Zajati na moři. Jeho část byla později začleněna do románu Old Surehand.

Stylizace do rolí svých hrdinů

Jeho dílo získalo postupně věhlas a kladný ohlas mezi čtenáři, kteří na každý nový kolportážní román v sešitovém vydání netrpěli čekali. Je možné, že za jeho popularitou stálo i to, že se Karel May stylizoval do role toho, kdo všechna ta dobrodružství, o nichž psal, sám také zažil.

Svou první cestu do zahraničí však Karel May podnikl až v roce 1899, kdy se vydal do Orientu a dostal se až na Sumatru. Patnáct měsíců cestování stačilo k tomu, aby Karel May zjistil, jak dalece byl vzdálený svět jeho literárních příběhů od skutečnosti. Na základě tohoto poznání pak psal mnohem realističtěji.

Soudil se až do konce života

Bohužel sklonek života prožil Karel May ve starostech, když Münchmeyerovo nakladatelství koupil Adalbert Fischer a přes výslovný Mayův zákaz začal vydávat jeho staré kolportážní romány v knižní podobě pod jeho jménem včetně těch, které poprvé vyšly pod pseudonymem či anonymně. Karel May na něho sice podal žalobu, ale Fischerovi se podařilo vyvolat proti Mayovi štvanici.

Najevo vyšla jeho minulost kriminálníka a to, že zatímco psal morální příběhy pro katolické časopisy, sepisoval v téže době kolportážní braky plné nemravných scén. Věhlas Karla Maye šel rapidně dolů. Soudy nakonec v prosinci 1911 vyhrál, ale už jako vysílený člověk. Zemřel totiž už 30. března 1912 na prodělaný zápal plic a pomalou otravu těžkými kovy z olověných vodovodních trubek. Vypadá to, že se Karel May upil k smrti - pitnou vodou.