Stalin přes dohodu o neútočení (pakt Ribbentrop–Molotov podepsaný v Moskvě 23. srpna 1939) Hitlerovu věrolomnost čekal a připravoval se na nacistický úder. Počítal ale s tím, že přijde později, v roce 1942 či 1943. Na podzim 1941 se zdálo, že německá vojska drží pevně iniciativu ve svých rukou, když se dařilo dobývat město za městem. Na řadě byla Moskva. Hitler předpokládal, že jeho dosavadní spojenec padne, protože útok nečekal. 

Všichni z Moskvy pryč

V nejvyšším sovětském politickém vedení vznikl preventivní plán pro případ, že by Němci Moskvu nakonec přece jen obsadili. Ráno 15. října 1941 přikázal Stalin členům politbyra, aby připravili organizaci spěšné evakuace města a opustili společně s diplomatickým sborem, představiteli obrany a námořnictva a dalšími důležitými činiteli hlavní město, a to ještě téhož dne večer. Z Moskvy se měl evakuovat i Stalin. Tomu se nejprve odcházet nechtělo a chtěl zůstat ještě v hlavním městě jeden den. Jenže mu to jeho nejbližší spolupracovníci rozmluvili.

Hledalo se vhodné město, které by dokázalo Moskvu zastoupit. Bylo nakonec rozhodnuto, že se politický a další administrativní personál, jakož i hospodářské a průmyslové kapacity přesunou do Samary. Ta se měla pak stát druhým hlavním městem, jestliže by Moskva podlehla německým nájezdníkům.

Druhá destrukční fáze 

Relativní blízkost města měla usnadnit evakuaci. Nespornou výhodu pak představovala i skutečnost, že Samara byla velmi dobře vojensky chráněna. Další předností, proč padla volba právě na Samaru, byl fakt, že město bylo průmyslovým tahounem, našli bychom zde nejen řadu důležitých podniků, ale také hustou infrastrukturu, letiště, železnici atd. 

Druhá fáze mimořádných opatření pak měla mít destrukční charakter. Šéf sovětské tajné policie NKVD Lavrentij Berija, který byl v roce 1953 popraven, měl dohlédnout na to, aby byly podminovány skladiště, klíčové instituce a závody včetně moskevského metra, které mělo být srovnáno se zemí. Stejný osud měl potkat i kritickou infrastrukturu. Zkrátka nic z výše jmenovaného nemělo padnout do německých rukou.

Moskevská panika

Ve dnech 15. a 16. října 1941 se začaly po městě šířit zvěsti ohledně evakuace města. Vše bylo umocněno skutečností, že 16. října se poprvé ve své historii metro neotevřelo, protože jak jsme uvedli výše, mělo být zbouráno. V Moskvě propukla panika. Na mnoha místech se rozmohlo násilí, rabování, nikdo nevěděl, jaký bude další vývoj. Sovětský novinář Nikolaj Veržbitskyj vyhrocenou situaci popisoval takto: „V ulicích jsou boje, staré ženy jsou škrceny, mladí lidé plundrují a policisté se pohybují okolo, kouří a říkají, že nemají žádné instrukce,“ napsal Veržbitskyj. 

Nedílnou součástí plánů, pokud by se naplnil katastrofický scénář, byla i výstavba bezpečného bunkru pro Stalina a jeho spojence. Zde pak měli přečkat kritické chvíle, současně měl bunkr sloužit jako politické ústředí. 

Stalin do bunkru nechtěl

Podzemní prostory byly vybudovány 2 900 dělníky a 800 inženýry. Stalinův několikapatrový bunkr jeho konstruktéři navrhli tak, aby pokud možno vydržel výbuch 2 tun TNT. Je možná až nechtěnou ironií skutečnost, že Stalin nikdy v bunkru nebyl na rozdíl od své dcery Světlany, která zde našla úkryt během německých leteckých útoků. 

Stalin a další si však mohli oddychnout, protože Moskvu nacistická vojska nakonec nedobyla. V klíčové bitvě zvítězili ve vyčerpávajícím boji Sověti a noční můra v podobě obsazení hlavního města se rozplynula. Nicméně obránci počítali těžké ztráty. Odhaduje se, že při obraně hlavního města padlo 650 000 – 1 000 000 lidí, Němci utržili rovněž velké ztráty, za neúspěšný pokus zmocnit se Moskvy zaplatilo životem skoro půl milionu vojáků. 

Zdroj: Russia Beyond, history.com

KAM DÁL: Letecké eso Barkhorn: 300 zářezů a jeden hrdina SSSR. Na nebi vyhrával, na zemi nakonec prohrál.