Když přečíst scénář nestačí. Herecká metoda, kvůli které herci mění svoje tělo i duši

Proměnit svůj život podle toho, jakou roli právě hraji. Tímto způsobem začali někteří herci přemýšlet, když se seznámili s hereckou metodou Konstantina Sergejeviče Stanislavského. Spoluzakladatel legendárního Moskevského uměleckého akademického divadla svým přístupem způsobil doslova revoluci v divadelním a následně filmovém umění.

Dílo, které mělo ambice býti perfektní, si nemohlo dovolit využívat zastaralý způsob hereckých gest a strohého předříkávání. Stanislavskij těmto hercům nevěřil. Jeho legendární “Nevěřím!” herecký soubor slyšel klidně šedesátkrát za den.

Tímto tlakem vedl herce k zamyšlení se nad psychologií postavy. Konec laciných gest, které se snažily do všech světových stran křičet emoce jako na stříbrném podnosu. Herec se propojil s postavou a obětoval jí víc než jenom paměť na naučení dlouhých monologů.

Tento přístup se později projevil i ve filmové tvorbě, kde několik hvězd podstoupilo až neuvěřitelné příkoří, aby se plně odevzdaly své roli. Kdo byl ochoten dojít nejdál?

Americká metoda

Za šíření Stanislavského metody v Americe je zodpovědný Lee Strasberg, který založil Actors Studio, kde vyučoval herectví největší ikony moderního Hollywoodu.

Jen namátkou pod jeho rukama kvetlo umění Paula Newmana, Al Pacina, Jamese Deana či Dennise Hoopera. Postupně se stalo normou nad svojí rolí přemýšlet tak, jak to chtěl Stanislavskij a později i Strasberg.

Scénář se stal pro herce jen kouskem do skládačky. Život před i po odehraném příběhu byl stejně zásadní. První, kdo začal tímto způsobem zářit, byl Marlon Brando. Působil jako zjevení, které boří ledy. Když jako první začal prožívat na divadle vztek, herečtí kolegové se báli, že má nefalšovaný záchvat. On však poctivě odehrál svůj part a všichni v hledišti byli u vytržení…

Kam je možné zajít?

Zmiňovaný Marlon Brando svým herectvím inspiroval snad všechny, kteří toužili dosáhnout takových emocí, jako uměl on. Co všechno byli schopní herci absolvovat, aby se naplno ponořili do cizí identity a do osudu zcela jiného člověka?

Pro svůj první film se Brando na měsíc připoutal k lůžku pro paraplegiky, aby lépe pochopil pocity postiženého válečného veterána. Jeho schopným následovníkem se stal Robert De Niro, který kvůli roli ve slavném filmu Martina Scorseseho Zuřící býk ztloustl za pár měsíců třicet kilo a k tomu se naučil boxovat tak, že i předobraz jeho boxér LaMotta musel smeknout klobouk.

Další film Martina Scorseseho tentokrát zavedl De Nira do newyorského taxíku, ve kterém měsíc vozil lidi, aby do sebe absorboval pocity pro roli ve filmu Taxikář. De Niro však nebyl sám, kdo se pouštěl do experimentů se svým tělem, ale také s psychologií postavy.

Podobně odvážně pracoval i Dustin Hoffman nebo Christian Bale, který pro roli ve filmu Mechanik zhubl na pouhých 55 kilogramů. Nikdo z nich však nikdy nešel tak daleko, jako to uměl Daniel Day Lewis.

Poslední mohykán

Odevzdat roli maximum. To byl vždy cíl britského herce Daniela Day Lewise. Ne nadarmo je za svoje umění oceněn třemi Oscary. Pro roli Abrahama Lincolna údajně přečetl až sto knih a příprava na roli mu zabrala celý jeden rok.

Lewis dokonce šel tak daleko, že ho během natáčení museli oslovovat pane prezidente a on během celého procesu natáčení nepromluvil jinak než jako Abraham Lincoln.

Při natáčení filmu Gangy v New Yorku dostal zápal plic, protože se v mrazu odmítal obléknout, neboť v 19. století žádné péřové bundy neexistovaly. Kvůli svojí roli řezníka se vyučil v oboru a naučil se dokonale vrhat nože.

Vrchol toho, co lze pro filmovou roli obětovat, však naplno ukázal až ve filmu Poslední Mohykán. Na půl roku se odstěhoval do samoty v divočině, kde se naučil lovit, střílet z pušky během běhu, stahovat zvířata a vyrábět kánoe.

Herectví tak není pouze luxus a vysoké honoráře. Umění je i oběť, kterou každá z hvězd absolvuje každou svou filmovou rolí.