Když zlo vystřídalo ještě větší: Před Honeckrem utíkali z NDR i ti nejmenší živnostníci
Když 7. října roku 1949 vznikl na území Německa nový stát, byl to na dlouhá desetiletí definitivní konec jakýchkoli nadějí na svobodný život pro miliony občanů, kteří se stali „východními Němci“. Do roku 1961, než vznikla berlínská zeď, se více než 1,65 milionu lidí podařilo dostat na Západ. Po nástupu Ericha Honeckra byl již útěk obtížnější. Začala navíc další vlna znárodňování veškerého soukromého majetku a různých represí.
Již v roce 1945 začali němečtí komunisté se snahami o vytvoření státu podle sovětského vzoru - poté, co se jim dílo (na území okupovaném Sověty) podařilo, začal tehdejší generální tajemník Jednotné socialistické strany Německa Walter Ulbricht s uplatňováním sovětské politiky ve všech oblastech hospodářství. Hlavním tématem byla industrializace a rozvoj těžkého průmyslu, bez ohledu na skutečné potřeby státu a jeho obyvatel, nastavení centrálního řízení a kolektivizace zemědělství.
Fanatický komunista Ulbricht
Vzhledem k tomu, že vůdce Walter Ulbricht (od roku 1960 předseda Státní rady NDR) pocházel z rodiny krejčího a sám se v mládí učil truhlářem, zůstala drobným řemeslníkům a živnostníkům jejich činnost ve vlastní režii do určité míry zachována - znárodňování se týkalo až podniků od určité velikosti a počtu zaměstnanců, podobně jako u nás. Ovšem - tak jako u nás - tato situace neměla dlouhého trvání.
Walter Ulbricht byl fanatickým komunistou, jenž se bezvýhradně snažil uplatňovat stalinskou politiku - nicméně u mnoha spolustraníků se časem stával stále neoblíbenějším, natož pak u běžných lidí. Vtipů, kritizujících a zesměšňujících mnohá jeho rozhodnutí, bylo bezpočet - objevovala se i tajně v noci napsaná hesla na zdech průmyslových podniků, vagónech, bednách se zbožím a jinde.
Nemuseli ho ani Sověti
V oblibě ho neměli ani mnozí vysocí představitelé Sovětského svazu. Když nedlouho po jeho prohlášení „Nikdo nemá v úmyslu stavět zeď“ začala být 13. srpna 1961 v Berlíně budována právě zeď na rozhraní východní a západní části, brutálně rozdělující jednotlivé ulice a čtvrti města, za účelem znemožnění útěků lidí za svobodou, původně s tímto krokem nesouhlasil ani první tajemník KSSS Nikita Chruščov. Ten byl ve své době spíše zastáncem reforem a uvolňování tvrdého stalinistického režimu - patří mu i pocta za přednesení projevu o kultu osobnosti (Stalina) na XX. sjezdu KSSS v roce 1956, při němž mnozí z přítomných omdlévali.
Nepříliš vřelý vztah Ulbrichta s Leonidem Iljičem Brežněvem vyústil nakonec v roce 1971 v Ulbrichtovo odvolání ze státních funkcí a jeho nahrazení Erichem Honeckrem (Ulbricht zemřel dva roky poté.) Pokud se však někdo domníval, že s příchodem nového prvního tajemníka nastane nová doba, slibující lepší prosperitu a uvolnění politického tlaku, velice se mýlil.
Represe za E. Honeckra
Erich Honecker klamal jak svým vzhledem „uhlazeného pána středního věku“, tak svým jednáním a chováním. Podle vzpomínek jeho bodyguarda se jednalo o citově plochého, sebestředného a nadutého člověka, který se panicky bál nemocí, takže se štítil jakéhokoli tělesného kontaktu s jinými lidmi (podání ruky), nikdy neprojevoval žádné emoce a zcela bezohledně šel za svým cílem.
Ve spojení s faktem, že byl samozřejmě - stejně jako Ulbricht - naprosto fanatickým komunistou, vyznávajícím mnohé ze Stalinových metod a názorů, je zřejmé, že NDR dostala do svého čela opět na dlouhou dobu politickou figuru, která nastavený tvrdý režim ještě dále utuží. Mimo jiné i proto a pro své neochvějné stalinistické smýšlení byl Honecker věrným přítelem Leonida Brežněva.
Další vlna znárodňování
Po nástupu E. Honeckera k moci byla od roku 1972 zavedena nová nařízení, týkající se fungování národního hospodářství a jednotlivých průmyslových a zemědělských podniků. Všechny menší dílny a do té doby samostatné podniky se nuceně dostaly pod státní správu. V Německé demokratické republice bylo až do té doby stále v provozu na 11 000 malých podniků, celkově s více než 50 tisíci zaměstnanci, které vytvářely kolem 15 procent veškeré průmyslové produkce, mnohdy velmi specializované a unikátní.
Pod ideologickou záminkou zvyšování další produkce a utužení socialismu a vlády dělnické třídy byli majitelé těchto podniků přinuceni odevzdat své pravomoce nově dosazeným správcům, kteří postupně zavedli nový režim a rodiny majitelů začali - často i dosti nevybíravými metodami - nutit k odchodu. Také soukromým zemědělcům byla po roce 1972 i poslední půda vyvlastněna. Nastala další etapa utahování opasků běžných lidí, protože nově ustanovení ředitelé sloučených „lidových“ podniků a kombinátů nebyli často schopni pokračovat v úspěšné produkci dosavadního sortimentu.
Někteří z odstavených majitelů v NDR zůstali, některým se podařilo ještě i v této době uprchnout do Spolkové republiky Německo a založit tam svoje nové podnikání. K odstranění a nápravě - jen části - těchto křivd a pokřivených rozhodnutí došlo postupně až po roce 1990. Dodnes však není situace v západních a východních zemích znovusjednoceného Německa vyrovnaná a jizvy se budou hojit ještě velmi dlouho.
