Když zlo vystřídalo ještě větší: Před Honeckrem utíkali z NDR i ti nejmenší živnostníci

Již v roce 1945 začali němečtí komunisté se snahami o vytvoření státu podle sovětského vzoru - poté, co se jim dílo (na území okupovaném Sověty) podařilo, začal tehdejší generální tajemník Jednotné socialistické strany Německa Walter Ulbricht s uplatňováním sovětské politiky ve všech oblastech hospodářství. Hlavním tématem byla industrializace a rozvoj těžkého průmyslu, bez ohledu na skutečné potřeby státu a jeho obyvatel, nastavení centrálního řízení a kolektivizace zemědělství.

Fanatický komunista Ulbricht

Vzhledem k tomu, že vůdce Walter Ulbricht (od roku 1960 předseda Státní rady NDR) pocházel z rodiny krejčího a sám se v mládí učil truhlářem, zůstala drobným řemeslníkům a živnostníkům jejich činnost ve vlastní režii do určité míry zachována - znárodňování se týkalo až podniků od určité velikosti a počtu zaměstnanců, podobně jako u nás. Ovšem - tak jako u nás - tato situace neměla dlouhého trvání.

Walter Ulbricht byl fanatickým komunistou, jenž se bezvýhradně snažil uplatňovat stalinskou politiku - nicméně u mnoha spolustraníků se časem stával stále neoblíbenějším, natož pak u běžných lidí. Vtipů, kritizujících a zesměšňujících mnohá jeho rozhodnutí, bylo bezpočet - objevovala se i tajně v noci napsaná hesla na zdech průmyslových podniků, vagónech, bednách se zbožím a jinde.

Nemuseli ho ani Sověti

V oblibě ho neměli ani mnozí vysocí představitelé Sovětského svazu. Když nedlouho po jeho prohlášení „Nikdo nemá v úmyslu stavět zeď“ začala být 13. srpna 1961 v Berlíně budována právě zeď na rozhraní východní a západní části, brutálně rozdělující jednotlivé ulice a čtvrti města, za účelem znemožnění útěků lidí za svobodou, původně s tímto krokem nesouhlasil ani první tajemník KSSS Nikita Chruščov. Ten byl ve své době spíše zastáncem reforem a uvolňování tvrdého stalinistického režimu - patří mu i pocta za přednesení projevu o kultu osobnosti (Stalina) na XX. sjezdu KSSS v roce 1956, při němž mnozí z přítomných omdlévali.

Nepříliš vřelý vztah Ulbrichta s Leonidem Iljičem Brežněvem vyústil nakonec v roce 1971 v Ulbrichtovo odvolání ze státních funkcí a jeho nahrazení Erichem Honeckrem (Ulbricht zemřel dva roky poté.) Pokud se však někdo domníval, že s příchodem nového prvního tajemníka nastane nová doba, slibující lepší prosperitu a uvolnění politického tlaku, velice se mýlil.

Represe za E. Honeckra
Erich Honecker klamal jak svým vzhledem „uhlazeného pána středního věku“, tak svým jednáním a chováním. Podle vzpomínek jeho bodyguarda se jednalo o citově plochého, sebestředného a nadutého člověka, který se panicky bál nemocí, takže se štítil jakéhokoli tělesného kontaktu s jinými lidmi (podání ruky), nikdy neprojevoval žádné emoce a zcela bezohledně šel za svým cílem.

Ve spojení s faktem, že byl samozřejmě - stejně jako Ulbricht - naprosto fanatickým komunistou, vyznávajícím mnohé ze Stalinových metod a názorů, je zřejmé, že NDR dostala do svého čela opět na dlouhou dobu politickou figuru, která nastavený tvrdý režim ještě dále utuží. Mimo jiné i proto a pro své neochvějné stalinistické smýšlení byl Honecker věrným přítelem Leonida Brežněva.

Další vlna znárodňování
Po nástupu E. Honeckera k moci byla od roku 1972 zavedena nová nařízení, týkající se fungování národního hospodářství a jednotlivých průmyslových a zemědělských podniků. Všechny menší dílny a do té doby samostatné podniky se nuceně dostaly pod státní správu. V Německé demokratické republice bylo až do té doby stále v provozu na 11 000 malých podniků, celkově s více než 50 tisíci zaměstnanci, které vytvářely kolem 15 procent veškeré průmyslové produkce, mnohdy velmi specializované a unikátní.

Pod ideologickou záminkou zvyšování další produkce a utužení socialismu a vlády dělnické třídy byli majitelé těchto podniků přinuceni odevzdat své pravomoce nově dosazeným správcům, kteří postupně zavedli nový režim a rodiny majitelů začali - často i dosti nevybíravými metodami - nutit k odchodu. Také soukromým zemědělcům byla po roce 1972 i poslední půda vyvlastněna. Nastala další etapa utahování opasků běžných lidí, protože nově ustanovení ředitelé sloučených „lidových“ podniků a kombinátů nebyli často schopni pokračovat v úspěšné produkci dosavadního sortimentu.

Někteří z odstavených majitelů v NDR zůstali, některým se podařilo ještě i v této době uprchnout do Spolkové republiky Německo a založit tam svoje nové podnikání. K odstranění a nápravě - jen části - těchto křivd a pokřivených rozhodnutí došlo postupně až po roce 1990. Dodnes však není situace v západních a východních zemích znovusjednoceného Německa vyrovnaná a jizvy se budou hojit ještě velmi dlouho.