Komunistické vymývání mozků: Filmy z 50. let, které stále straší ze spaní
Únorový převrat v roce 1948 byl doprovázen propagandou v tisku, na náměstích, ve velkých továrnách a také ve filmu. Komunistický režim se v padesátých letech opíral o příběhy, které měly lidem vymýt mozky. Co se nepodařilo politikům přímo, s tím pomohl propagandistický film. Jaká díla z 50. let jsou vzorovým příkladem?
Zářivá budoucnost a jasně definovaný nepřítel. Budovatelská myšlenka, smazané třídní rozdíly a obyčejný člověk s lopatou v ruce jako hlavní hrdina nového systému. KSČ v padesátých letech tvrdě popírala jakýkoliv náznak vzdoru vůči totalitnímu zřízení vedenému Sovětským svazem.
Rudé prapory, Rudé právo a rudý mozek. Občan nového Československa byl na počátku totality pečlivě šlechtěn k loajalitě a černobílému vidění světa. Aby podobné vidění světa mohlo fungovat, musely pomoci tehdejší filmy. Jaké snímky patří do rudého fondu kinematografie?
Zítra se bude tančit všude
Sliby chyby, chtělo by se říct autorům tohoto rozjuchaného filmu z roku 1952. Úsměvy, dobrá nálada a jasný politický podtext se v kontextu politických procesů v padesátých letech stávají zvrhlou přehlídkou ideologie. Milada Horáková a další nespravedlivě popravení si jen díky jinému politickému názoru již nikdy nezatančili.
Není náhodou, že měl snímek enormní úspěch na VII. festivalu v Karlových Varech a dalších podobných přehlídkách v socialistickém bloku. Vždyť poselství bylo jasné. S lidovou písní a tancem se bojovalo za radostný život, za nového člověka, za družbu, obyčejného člověka, za mír mezi všemi národy. Hlavně poslední poselství bylo kruté pokrytectví.
Reklama na socialistický režim totiž vynechala ostnatý drát na hranicích, mučené a popravené politické vězně, uvězněné piloty z druhé světové války a okradené majitele statků a nemovitostí. S písní a tancem se doklusalo až do Berlína, kde se nakonec spíše než mír stavěla zeď, která rozdělila svět na dvě poloviny. Právě i díky zaslepené ideologii komunismu.
Vstanou noví bojovníci
Takovou příležitost si socialistická propaganda nemohla nechat ujít. Jeden ze symbolů komunistického režimu – Antonín Zápotocký – totiž psal knihy, které byly dokonale připravené na filmové zpracování. Jinak tomu nebylo ani v případě snímku Vstanou noví bojovníci, kde byl budoucí prezident autorem předlohy.
Jak už název napovídá, jde o mikropříběh hlavního hrdiny, který stojí u zrodu nového hnutí, nových myšlenek, kde v centru pozornosti stojí buržoazií přehlížený dělník. Ladislav Zápotocký-Budečský je vypovězen do rodné vesnice, kde mezi pracujícím lidem šíří myšlenky socialismu.
Probouzí tak nové bojovníky, třeba ty, kteří později tleskají na Václavském a Staroměstském náměstí při únorových dnech, kdy KSČ přebírá moc ve státě. I autor knihy se nakonec vyšplhal na samotný vrchol, kde se podílel na zločinech třeba i ve formě měnové reformy. Tak vlastně pomohl, aby vstali noví bojovníci, kteří v šedesátých letech doufali ve změnu režimu zevnitř.
Rudá záře nad Kladnem
Když už jsme u Antonína Zápotockého, je dobré zmínit ještě jednu jeho literární agitku, která se dostala na stříbrné plátno. Název Rudá záře nad Kladnem je možná ještě výmluvnější než název předcházející filmového díla z padesátých let.
Režisér Vladimír Vlček v roce 1955 zpracoval příběh navrátilce z fronty, který nachází nespokojené dělníky, kteří jsou připraveni postupně přijímat ideály Velké říjnové socialistické revoluce ze Sovětského svazu. Celá situace pochopitelně graduje ozbrojenou generální stávkou, která je nakonec potlačena. Tam nad Kladnem však silně zazářila rudá hvězda a přání důstojné politické strany, která by reprezentovala jejich ideály, je na spadnutí. Komunistická strana Československa byla na světě.
Zdroje: csfd.cz, moderni-dejiny.cz, kinobox.cz
KAM DÁL: Je-li s námi Bůh, kdo je proti nám? Josef Kemr jasně naznačil komunistům, co si o nich myslí.
