Komunistický kat, který sám položil hlavu na špalek. Brigádní generál Josef Musil
Když jej zatkli a obvinili, přišel nejen o své funkce, ale i svoji „dobrou pověst“ bezúhonného občana a komunisty. Stal se z něho ze dne na den vyvrhel. Ti, kdo proti němu svědčili, si vůbec neprotiřečili. A to je důkazem, že na jeho vině bylo něco pravdy.
Nebyl to ledajaký komunista, ale byl to komunista oddaný a přesvědčený. A na rozdíl od jiných kovaných „bolševiků“ pocházel z lepších poměrů. Ba co je zajímavé, byl to věčný student a neustále se vzdělával. Jeho životní cesta ale skončila na popravišti. Vše mohlo dopadnout jinak, kdyby se na životní křižovatce dal jinou cestou. On si však zvolil poslání komunistického kata, který sám nakonec vlezl pod oprátku.
Jaká byla jeho vina
Jako mnoho jiných vlivných osob padesátých let minulého století i Josef Musil spočinul v pavučině zinscenovaného procesu. Stal se loutkou v rukou těch, kteří utvářeli historii a měli moc. Odsoudili ho za špionáž a spolupráci s nepřáteli. Poprava proběhla v lednu roku 1954 ve věznici Praha Pankrác. Tělo uložili do společného hrobu na Motolském hřbitově.
Musil je zodpovědný za řadu lidských tragédií a zmařených životů. Jelikož příliš vyčníval, odpůrci jej začali považovat za mimořádně nebezpečného a snažili se jej odstranit. Tak se stalo, že sám kat Musil skončil jako mnoho jeho obětí. Nucené práce nebo vězení se mu jako zázrakem vyhnuly, ale popravčí četa ne.
Při vyšetřování popíral účast na kontrašpionáži nebo spolupráci s třídním nepřítelem. Přiznal pouze, že věděl o mučení a týrání politických vězňů, ale hájil se tím, že musel. Musila a řadu dalších obviněných označili za „morálně podlomené a temnou minulostí kompromitované osoby, které nastoupily cestu zrady již v době okupace našich zemí nacistickými vetřelci. Staly se kolaboranty a přisluhovači nacistických gestapáků“, jak uvádí v žalobě Vladimír Kebor zaznamenané v knize Ivo Pejčocha.
Falešná obvinění
Některé činy, ze kterých jej vinili, neudělal – nebyl žádný kontrašpion ani kolaborant. Ale zcela bez poskvrnky nebyl. Třeba podněcoval různé provokace v podobě falešných obvinění, při kterých doslova pomáhal vyrábět protikomunistické zločince. Jednalo se o takzvané „propuštění s parádou“. Tato metoda spočívala v tom, že vojákovi předali propouštěcí dekret z armády. Následovala domovní prohlídka, při které našli podstrčený protistátní leták. Bývalý vojáček si dlouho na svobodě neužil a ihned putoval do vězení, na nucené práce nebo rovnou do oprátky.
Spolupráce s gestapem
Neprávem jej ale obviňovali ze spolupráce s nacisty. Z doby druhé světové války o něm moc informací nevíme, a tak zůstává nadále tajemstvím, jak to doopravdy bylo. Polemizuje se, zdali zištně nezničil určité tajné dokumenty, které se pak nacistům dostaly do rukou. Po válce popřel spolupráci s Němci. Zároveň se hájil, že tajné dokumenty na začátku války dobrovolně nacistům nepředal. Cítil prý však vinu týkající se neplnění povinností a vysvětloval, že k některým činům nebo podpisům jej násilně donutili.
Sporné je, jaká byla opravdu jeho vina. Jisté zločiny se jej sice týkaly, ale pravdu se již nedozvíme. O jeho nesporné bestialitě svědčí, že při vyšetřování oběti nelidsky a krutě mlátili na Musilův povel. Zkátka, byl to komunistický kat, který dostal, co si zasloužil. Byl to sadista a krvežíznivec, ale špionáž ani spolupráce s nepřáteli tehdejšího zřízení se ho netýkaly. A proto našlo po letech jeho obvinění ospravedlnění v podobě změny. Ale to byl již po smrti. „V obnoveném trestním řízení v roce 1964 mu byl trest posmrtně změněn na dvanáct let odnětí svobody.“
Zdroj: autorský článek spolu s dalšími zdroji (www.nacr.cz, I. Pejčoch: Vojenské osoby popravené v období politických procesů v Československu v letech 1948–1955)
KAM DÁL: Komunista Josef Smrkovský: předseda parlamentu, který zemřel jako zlomený muž.
