Komunistický prezident se zásluhami o stát

Pro život generála Ludvíka Svobody bylo typické podřízení se vyššímu zájmu. Je nutné však přiznat, že ten zájem byl často komunistický a generál jej zaměňoval nebo ztotožňoval se zájmem vlasti. Jeho vojenská kariéra začala nedobrovolně už v mládí.  

Vojínem v první světové válce 

Roku 1915 byl ve 20 letech poslán na ruskou frontu, jeho bratr na srbskou. Už se nikdy nesetkali, jeho bratr byl odsouzen k smrti za neposlušnost, a to krutou popravou oblíbenou v rakouské armádě, tzv. smrtí španglemi. Spočívala v tom, že voják byl pověšen za ruce spoutané za zády a takto byl ponechán na přímém slunci několik hodin.  

Zrůda ve zrůdném režimu: Soudce kat Vaš ničeho nelitoval, zlikvidoval i svého hrdinu

Velitel československých legií 

V září roku 1915 přešel Ludvík Svoboda do ruského zajetí, o rok později se přihlásil do československých legií. Byl hodnocen velmi kladně a stal se poté velitelem čety, také přijal pravoslavnou víru. Účastnil se dvou důležitých a krutých bitev u Zborova a u Bachmače. Když se vrátil domů, čekal jej šok – krom umučeného bratra přišel o otčíma, který se o ně staral.

Také další jeho příbuzní přišli ve válce o život. Svoboda na svou účast v první světové válce vzpomínal s hrůzou, například na to, když jeden muž jeho jednotky poznal mezi zastřelenými nepřáteli svého syna. Ve svých pamětech napsal, že války měl tehdy dost na celý život, ale osud chtěl vše nakonec jinak.  

Než přišla další válka, stačil se oženit a zplodit dva potomky. Rád chodil do přírody a šplhal po skalách. Manželka mu tehdy říkávala: „Tatíčku, pamatuj, že máš dvě děti!“ Toto úsloví se u nich poté uchytilo a používali ho v kritických situacích, zejména v období politických procesů.  

Sovětské období 

Po okupaci nacisty se zapojil do odboje, ale nakonec se rozhodl pro odchod do ciziny a vybral si Sovětský svaz, kam se dostal přes Ostravu a polský Krakov. Po útoku nacistů na Sovětský svaz to byl právě Ludvík Svoboda a generál Heliodor Píka, kteří se podíleli na tvorbě československého legionu v SSSR. 

Zde byl již nakloněn komunistům a vycházel jim vstříc. Přesto jej politruk Bedřich Reicin označoval v udáních jako agenta, který chce vrátit republiku zpět do rukou kapitalistů. Generál Svoboda se účastnil mnoha bitev, ta první, ve které náš legion figuroval, byla u Sokolova. Sověti si Svobodu tehdy oblíbili, i když nebyl členem KSČ. Vojáci na něj vzpomínali jako na otcovskou autoritu.  

Politická ponorka 

Návrat domů byl trpký, opět přišel o mnoho blízkých, kteří zahynuli v koncentračních táborech. Jistou satisfakcí mu bylo jmenování prvním poválečným ministrem obrany. V této době stále nebyl členem komunistické strany, avšak byl již plně podřízen Gottwaldovi. Těmto lidem říkali „politické ponorky“, byli buď nestraníci, nebo členové jiné strany, ale pracovali pro komunisty.

Z těchto strategických důvodů odmítl tenkrát Klement Gottwald zapsat generála Svobodu jako člena strany. Později po uchopení moci komunisty měl plnohodnotné členství. Velmi intervenoval, aby generál Píka dostal nakonec milost. Gottwald mu na jedné recepci řekl: „Tak jsme toho generála nakonec nezachránili.“ 

Komunisté se po únoru 1948 chopili moci a začali čistit všechny úřady od domnělých nebo skutečných nepřátel. Ludvík Svoboda jim tehdy dost pomohl. Soukolí politických čistek nakonec málem semlelo i jej. 

Krutá padesátá léta

Vytýkali mu, že čistka v armádě neproběhla důsledně a že se obklopuje prvorepublikovými důstojníky nebo lidmi na ně navázanými. On sám nevěřil, že by se mu něco mohlo stát. Nakonec byl v roce 1950 odvolán z funkce ministra obrany, o dva roky později byl zatčen. Reicin, který sám tehdy seděl ve vazbě, na něj ještě před svým zatčením připravil materiály (detailně jejich vztah popsal historik Ladislav Kudrna). Svoboda měl být zařazen do procesu se Slánským. Jeho dcera, studující tou dobou v Moskvě, si posteskla spolužačce Galje, že tatínka zavřeli. Netušila, že její rodiče měli konexe na Stalina, který intervenoval za Svobodovo propuštění.  

Unikl o vlásek politickému procesu a nejspíš i trestu smrti. Po propuštění pracoval jako řadový zaměstnanec JZD v rodném Hroznatíně. Prý byl dobrý pracovník, nikdy se nepovyšoval a nebyl zatrpklý. Později byl rehabilitován a také mu bylo obnoveno členství v KSČ.  

Husákovské Československo pořád může překvapit. Jak na něj vzpomíná bohém, kterému se nechtělo pracovat?

Ze dna až do prezidentské pracovny 

Jak už jste možná postřehli, osud generála Svobody byl plný nečekaných zvratů. Jeden se stal na X. sjezdu strany (1954), Svoboda se jej účastnil jako obyčejný řadový člen. Přijel na něj vůdce SSSR Nikita Chruščov a prvním, po kom se ptal, byl právě Svoboda. Političtí vůdci byli v rozpacích, již několik roků se Ludvík Svoboda neúčastnil veřejného života, slovy básníka „byl politická mrtvola“. Když jej na sjezdu potkali a přivedli ke Chruščovovi, byl to nový začátek jeho politického života.

Naši podlézaví soudruzi si to vyložili jako jasné gesto, koho chce vidět Sovětský svaz v čele státu. A tak se v březnu 1968 stává Ludvík Svoboda prezidentem. Lidé v něm viděli naději na změnu, také vrátil tradici oslavování legionářů, kterou se minulí vůdci snažili vymýtit. Byl často ve styku s mládeží, chodil na přednášky do škol. Velkou nespravedlnost viděl v období politických procesů, snažil napravit chyby minulosti, život však už popraveným nikdo nevrátil. Snažil se také o rehabilitaci zmíněného generála Píky. Zemřel v září 1979 po řadě mozkových příhod v 83 letech.   

Zdroj: autorský článek

KAM DÁL: Vojna za socialismu: Mazáci zkoušeli různé věci, dnešní mladí by to potřebovali, říká pamětník