Král Artuš? Všechno je jinak, historici mají jasno

Je na legendě o králi Artušovi něco pravdy? Odkud pochází příběh, jak se vyvíjel v průběhu staletí, a co je nejdůležitější, existují nějaké důkazy, že Artuš byl skutečný? První zmínka o něm se vyskytuje v díle Historia Brittonum, které napsal velšský mnich Nennius. V knize je Artuš popsán jako skutečná postava, která vládla někdy během konce 5. až počátku 6. století. Je mu připisováno vítězství v bitvě u Badonu, která postavila Brity proti invazivní armádě Anglosasů.

Artuš je také zmíněn v Annales Cambriae, velšské kronice rané historie, kde se také píše, že vyhrál u Badonu. V těchto raných spisech král nečelí jen lidským nepřátelům – bojuje a poráží nadpřirozené síly, jako jsou draci, obři a čarodějnice.

Excalibur, Guinevere a Merlin

Téměř vše, co nyní považujeme za hlavní prvky artušovské legendy, od rytířů kulatého stolu a Excaliburu po Kamelot a Paní jezera, pochází ze středověku. Čerpáme zejména ze dvou textů – z Historia Regum Britanniae od Geoffreyho z Monmouthu a Le Morte D'Arthur od Thomase Maloryho. Geoffreyho kronika, dokončená kolem roku 1138, zařazuje Artuše do stejného postřímského období jako Nennius před 300 lety. V této verzi je však Artuš přímým potomkem Konstantina Velikého a jeho otci Utheru Pendragonovi pomáhá mocný čaroděj Merlin.

Kromě Merlina se nám také představí řada Artušových rytířů, včetně sira Bedivera a sira Gawaina. Geoffreyho kronika vypráví příběh o Artušově početí a narození, jeho nástupu na trůn, bitvách, které svedl se svým věrným mečem zvaným „Caledfwlch“ (raná verze Excaliburu), říši, kterou vybudoval v Británii a Irsku, a jeho porážce římským císařem Luciem Tiberiem v Galii. Ke konci Geoffreyho historie rané Británie je Artuš na cestě obléhat Řím, když se dozví, že jeho žena Guinevere byla nucena vzít si jeho úhlavního nepřítele (a synovce) Mordreda. Vrací se tedy, aby s ním bojoval. Vítězný, ale zraněný Artuš je převezen na ostrov Avalon, aby se vzpamatoval. A tím vyprávění končí.

Manželku odsoudí k upálení

Maloryho kniha Le Morte d'Arthur v popisu rytířů kulatého stolu a pátrání po svatém grálu čerpá z mnoha mýtů a legend jak z Britských ostrovů, tak z Francie. V jeho verzi Artuš vytáhne meč z kamene a stane se vládcem Británie, dáma v jezeře mu dává Excalibur, on pak ustanoví Kamelot jako své hlavní město a shromáždí své rytíře, mezi nimi statečného sira Lancelota a zbožného sira Galahada.

Thomas Malory také zapracoval adaptaci francouzské básně ze 13. století, která se stala jednou z nejslavnějších ze všech artušovských příběhů – hledání svatého grálu. V Maloryho adaptaci se různí rytíři – mezi nimi Gawain, Lancelot a Percival – vydávají na epická dobrodružství při hledání grálu, než ho nakonec najde a přiveze sir Galahad na Kamelot.

Na konci Le Morte d'Arthur se Artuš dozví o románku mezi jeho manželkou a Lancelotem. Odsoudí Guinevere k upálení, ale Lancelot ji zachrání a utečou do Francie. Artuš pronásleduje svého bývalého přítele, ale v jeho nepřítomnosti se trůnu zmocní Mordred a Artuš se vrací, aby s ním bojoval. Smrtelně zraněný pověří sira Bedivera, aby vrátil Excalibur Paní jezera, na následky zranění poté zemře.

Legenda znovu ožila

Historia Regum Britanniae a Le Morte d'Arthur obsahují mnoho prvků, které spojujeme s legendou o králi Artušovi. V průběhu let byly přidány další příběhy, ale právě těmto dvěma zmíněným knihám vděčíme za většinu toho, co bychom nyní považovali za „artušovský mýtus“. Později byl však příběh o Artušovi nakonec odmítnut jako nesmysl bez faktického základu a legenda ztratila svou sílu. I když příběh o Artušovi úplně nezmizel, nebyl už brán vážně.

Teprve v 19. století se zájem o Artuše znovu rozdmýchal, podnícen láskou ke všemu gotickému a středověkému. Umělci, hudebníci a básníci vytvořili díla inspirovaná legendou. Nejslavnějším z nich byl Alfred, Lord Tennyson, který napsal 12básňový literární cyklus nazvaný Idyly královské. Básně, které byly publikovány v letech 1859 až 1885, přetvořily legendu o Artušovi pro viktoriánské období a staly se nesmírně populárními.

Byl tedy Artuš skutečný?

Ve 20. století přišel se svou troškou do mlýna filmový průmysl, který vdechl legendě o Artušovi nový život. Filmy jako Rytíři kulatého stolu, Excalibur, Camelot a The Sword in the Stone (Meč v kameni) vyprávěly příběh Artuše a jeho rytířů ze zcela nové perspektivy a oslovily nové i starší generace. Následovaly snímky jako Merlin či Král Artuš: Legenda o meči. Král žil znovu pestrý a bohatý život. To ale nijak nevyřešilo otázku – byl Artuš skutečný? I když existuje spousta literatury, umění, hudby, filmů a televizních pořadů o králi Artušovi, je vůbec nějaký důkaz, že tento muž chodil po světě?

Bohužel ne. I když může být příběh podmanivou a důležitou součástí britské kultury, všeobecně se má za to, že nejde o nic víc než o mýtus, který nemá ve skutečnosti žádný základ. Navzdory snahám najít nějaké reálie v průběhu staletí nebyly objeveny žádné důkazy, které by potvrdily, že kdy Artuš existoval. Je to legenda se vším všudy – sbírka příběhů čerpaných ze starověkého velšského, anglického a francouzského folklóru, který zkrášlili spisovatelé ve středověku a ve viktoriánské době.

Zdroje: history.co.uk, brtiannica.com, smithsonianmag.com, historyextra.com

KAM DÁL: Služba vlasti za komunistů: Vystřízlivělý zběh podepíral svou ozbrojenou eskortu, vzpomíná pamětník.