Kulometnice Tonka: sovětská lékařka kolaborovala s nacisty a zavraždila na 1 500 partyzánů. Vyzradil ji vlastní bratr
Antonie Makarovová se zapsala do sovětských, ale i světových dějin jako kulometnice Tonka. Její kroky ale rozhodně nebyly takové, jaké bychom si představovali. Zatímco ostatní bojovali za druhé světové války za svůj národ a za vlast, ona kolaborovala s německými okupanty. Její vinou přišlo o život na 1 500 lidí jejího vlastního národa. Přesto spokojeně žila až do konce 70. let, než byla odhalena...
Antonia Makarovová, později známá jako kulometnice Tonka, se narodila v roce 1920 nedaleko Smolenska, ale “proslavila” se až za Velké vlastenecké války, kdy se místo na stranu vlastních lidí postavila do řady ruských kolaborantů po bok německých vojáků. Co ji vedlo k chladnokrevnému zavraždění půl druhé tisícovky lidí?
Lékařka se samopalem
Zrůdné chování kulometnice Tonky za války je o to nepochopitelnější, že vystudovala medicínu. Nebyla to tedy žádná nevzdělaná žena, navíc jejím posláním měla být záchrana životů. Už od poměrně útlého věku byla ale podle vzpomínek lidí, kteří Antonii znali, jejím vzorem kulometnice Anka z filmu Čapajev. Právě tato postava ji prý později inspirovala ke vstupu do armády a k více než aktivní účasti v bojích.
Zdravotní sestra, barmanka a "polní manželka"
Po začátku Velké vlastenecké války v roce 1941 se Antonie Makarovová přihlásila do armády jako dobrovolnice, její role ale byla zpočátku jen nenápadná. Pracovala jako zdravotní sestra a obsluhovala také za barem. Pak ale přišel podzim a s ním německý útok, který ze všech lidí celé jednotky přežila právě jen Antonie. I ta ale padla do německého zajetí, z něho se jí ale spolu s dalším zajatcem Nikolajem Fedčukem podařilo uprchnout a stal se z nich pár - hovořilo se o “polním manželství”. Tohle spojení ale skončilo ve chvíli, kdy dvojice došla do vesnice, kde Fedčuk bydlel - a s ním i jeho manželka a děti…
Zklamání a velký zvrat
Antonii nebyly nic platné prosby, Anatolij ji opustil a ona zůstala na život i na válku sama. A pravděpodobně v tu chvíli se v Antonii cosi zlomilo a mladá žena se pomátla. Místní ženy s ní měly nejprve slitování a snažily se jí pomoci, brzy ale poznaly, že by se mohla svým promiskuitním chováním stát spíše jejich postrachem a i jejich chování k nešťastné Antonii se změnilo. A tak se budoucí kulometnice vydala na cestu krajem, až narazila na skupinu ruských partyzánů. Pak si ale rozvzpomněla na docela jiné podmínky, ve kterých v té době žili lidé, kteří kolaborovali s Němci, a rozhodla se, že se o sebe jednoduše postará. Dala se do služeb kolaborantů - a to tak, jak uměla nejlépe, tedy zpočátku prostitucí. Zanedlouho se ale všechno změnilo.
Nejhorší byla první poprava
Když Němci začali pochybovat o její loajalitě, rozhodla se svoje postavení a důvěru okupantů upevnit. Neodmítla tedy “nabídku” podílet se na popravách nejen sovětských partyzánů, ale i celých jejich rodin. Lékařka střílela do mužů, žen, starců i dětí. První poprava byla pro Antonii jen těžko překonatelná. Němci si ale věděli rady a mladou ženu opili, aby ztratila zábrany. Pak už všechno zvládala i střízlivá. Praxi získala brzy, popravovala téměř denně, někdy i třikrát. Jedna skupina lidí přitom mívala většinou 27 lidí, tedy tolik, kolik partyzánů se vešlo do jedné cely.
Za "třicet stříbrných"
Jaká byla její odměna? Téměř symbolicky bychom mohli říct, že šlo o 30 stříbrných, tedy 30 říšských marek. A pak také dostávala, nebo lépe řečeno brala si, co se jí líbilo, hlavně oblečení popravených. Podle své pozdější výpovědi jen litovala, že v něm byly díry po kulkách a bylo zakrvavené.
Prostituce se jí vymstila
Ani při své nové kariéře masového vraha nezapomněla na prostituci, které se věnovala na počátku své kolaborace. Takový život ji ale v roce 1943 zavedl až na léčení syfilis. Využila i této doby a díky přízni německého kuchaře, který v nemocnici sloužil, se jí podařilo utéct přes Ukrajinu do Polska, kde ale byla chycena a poslána do koncentračního tábora. I odtud se dostala, a to po osvobození Rudou armádou.
Převlékla se za zdravotní sestru, ukradla průkaz a lhala o své práci pro sovětskou armádu. Brzy po osvobození se dokonce provdala za Viktora Ginzburga, jednoho z osvoboditelů tábora. Vrátili se do Sovětského svazu a jako váleční veteráni se těšili velké vážnosti. Z manželství se narodily dvě dcery, ale ani ony, ani manžel netušili, že žijí v jedné domácnosti s masovou vražedkyní.
Uctívaná válečná veteránka
Jak je možné, že trvalo dlouhých třicet let, než byla odhalena? K tomu vedla shoda hned několika velkých náhod. Za prvé došlo už v době, kdy chodila do školy, k omylu - místo rodného příjmení Panfilovová udělal někdo chybu a zapsal ji jako Makarovovu. Kdo ví proč, ale rodiče o nápravu nikdy nepožádali a svoji dceru nechali žít s tímto příjmením. Jako by snad tušili, že se to může jednou hodit.
A tak zatímco vyšetřovatelé několikrát její případ odložili a vydali se po její stopě až v době, kdy zatkli jejího bývalého velitele (a samozřejmě i milence), který prozradil její jméno, hledali v matrikách Antonii Makarovovou.
Prozradil ji vlastní bratr
Jenomže v matričních záznamech kulometnice Tonka figurovala pod svým skutečným rodným příjmením. Prozradil ji nechtěně až vlastní bratr, který jako zaměstnanec ministerstva obrany vyplnil do dotazníku, že má šest sourozenců, z nichž pět neslo příjmení Panfilov a jedna sestra vystupovala od dětství jako Makarovová. A bylo jasno, osud vražedkyně byl zpečetěn. Zatím se ale úřadům stále ještě nechtělo věřit, že respektovaná veteránka byla vlastně dlouhá léta hledanou krutou Tonkou.
Nenápadné vyšetřování a pak - smrt
Vyšetřování se táhlo ještě více než rok a sama Antonie nic netušila. Byla občas předvolána kvůli projednání ocenění, které měla dostat, jindy na sociálku s odůvodněním, že je třeba přepočítat její penzi. Vždy se tam nevědomky setkala s některým ze svědků jejího řádění. Všichni ji poznali.
Zatčna byla v roce 1978 a svoje odhalení tehdy nesla klidně. Věřila, že za všechno mohla válka a ona dostane maximálně dvouletý trest. 20. listopadu toho roku ale soudce všechny přítomné u soudu s Antonií překvapil nesmlouvaným rozsudkem smrti zastřelením. Trest byl vykonán 11. srpna 1979 a Antonie Makarovová, která tehdy nosila příjmení Ginzburgogová, se stala jednou ze tří žen, popravených v Sovětském svazu v postalinistické éře, jejichž poprava byla prokázána a přiznána.
Zdroj: ru.wikipedia
KAM DÁL: V boji s nepříjemným podzimním zánětem dutin pomohou vitamíny. Jaké a kde je nejlépe získat?
