Letoun DC-3 Dakota pomohl vyhrát válku, československé piloty odvezl za padající železnou oponu

Ve třicátých letech minulého století rozvoj letecké dopravy znamenal i potřebu dlouhých letů napříč kontinenty a oceány. Zvláště při letech přes oceán se používaly „létající čluny“, které však nebyly pro stále masovější dopravu dostatečné. Tyto lety byly vypravovány často jako noční, letecké společnosti se snažily vybavovat letadla i klasickými lůžky na spaní či pohodlnými sedadly.

K tomu se však dosavadní stroje příliš nehodily. Oblíbeným letounem byl také předchůdce Dakoty, tedy DC-2, avšak ani ten takovou úpravu příliš neumožňoval. Proto společnost American Airlines v první polovině třicátých letech poslala do Douglasovy továrny požadavek na výrobu moderního „spacího“ letounu.

DC-3 Dakota rychle rozdrtila konkurenci

American Airlines plánovala nasadit nový stroj označený DST (Douglas Skysleeper Transport) pouze pro noční lety napříč Amerikou. Na palubě bylo 14 křesel – přestavitelných na lůžka jako ve spacích vagónech. Společnost ale brzy zjistila, že se příliš nevyplatí. Nový stroj byl totiž tak rychlý, že let ze západu na východ USA trval (se třemi mezipřistáními) pouhých 15 hodin.

Společnost rychle změnila původní objednávky ze spacích letounů na stroje vybavené běžnými sedačkami. A letadlo označené Douglas DC-3 se rychle rozšířilo. Objednávaly jej ve velkém společnosti nejen v USA. Konstrukcí, výkonem i elegantním vzhledem totiž představovaly tyto stroje nové pojetí dopravního letounu, kterému se konkurence nedokázala přiblížit. Koncem 30. let „décétrojka“ zcela ovládla dopravu nad severoamerickým kontinentem. Její obchodní název byl Dakota. Celkově bylo do roku 1941 všem aeroliniím dodáno 430 těchto letounů.

Dakota nad Evropou i u nás

Elegantní dolnoplošníky si pořizovaly i evropské aerolinky. Největším evropským uživatelem DC-3 se stala společnost KLM Royal Dutch Airlines s 22 letouny, následovaná Swissairem a švédským dopravcem ABA se čtveřicí DC-3, na dalším místě používaly po dvou strojích rumunský LARES a belgická Sabena.

Mezi uživatele DC-3 se v roce 1937 zařadila také Československá letecká společnost, vedle ČSA druhý největší dopravce v tehdejší ČSR. Dopravce, za kterým stály Škodovy závody, si ale moderních strojů příliš neužil. Po okupaci Československa totiž letouny zabavily německé úřady. Na návrat Dakot na civilní linky si tak čeští a slovenští cestující museli počkat až po válce.

Nepostradatelná zbraň druhé světové války

S vypuknutím druhé světové války byla postupně původně civilní letadla upravena z civilní na vojenskou verzi. Jen do vstupu USA do války jich bylo armádě dodáno na 149. Vznikla tak výsadková verze pro přepravu 28 vojáků či až 24 raněných na lůžkách. Nesla označení C-53 Skytrooper a byla zalétána v říjnu 1941.

Transportní typ se známým označením C-47 Skytrain, který byl vybaven velkými dvoukřídlými vraty na boku a zesílenou podlahou, se poprvé do vzduchu vznesl 23. prosince stejného roku. Jakmile nové stroje převzali Britové (celkem jich za války získali 1 900), dali jim podle svých zvyklostí vlastní vojenské označení C. Mk. I až IV, a to včetně legendární přezdívky Dakota. Postupně se tak z Dakoty stala nepostradatelná zbraň, která jí pomohla k její nesmrtelnosti.

Letecký most do Berlína

Svou slávu však letouny Dakota měly příležitost rozšířit i po válce. Nejenže se ve velkém vrátily do civilního provozu, ale sehrály také nepostradatelnou úlohu v době blokády Berlína. Byla to první větší krize v probíhající studené válce. Berlín byl po válce rozdělen do několika okupačních pásem. Ta západní se ocitla uprostřed sovětské okupační zóny Německa a Sovětský svaz od 23. června 1953 blokoval veškeré zásobování pozemní cestou. Západní spojenci tuto blokádu překonali leteckým mostem. A v něm hrála klíčovou roli právě Dakota.

Již 25. června dal americký vojenský guvernér města – Lucius D. Clay – povel ke zřízení leteckého mostu (vzdušné koridory blokovány nebyly). Již příští den přistálo na letišti Tempelhof v americkém sektoru první letadlo operace Vittles, Britové započali s operací Plain Fare o dva dny později. Na letech se později podíleli i letci z Nového Zélandu, Austrálie, Kanady a Jižní Afriky.

Největší položkou (62,8 %) bylo uhlí na topení a výrobu elektřiny, dále benzín, pšenice a další potraviny, léky a také stavební materiál. Nejprve bylo přepravováno pouhých 120 tun materiálu denně. V jeden den bylo později přepraveno 12 840 tun materiálu. Letadla přistávala na hlavním letišti Tempelhof v minutových intervalech. Intenzivní zásobování se však neobešlo bez nehod. Zemřelo při nich 39 britských a 31 amerických letců, jejichž jména nese památník před letištěm.

Rozinkové bombardéry

Jednoho dne před přistáním se rozhodl pilot US. Air Force Gai Halvorsen vyhodit z okna letounu před přistáním na padáčku pár balíčků se sladkostmi pro děti. Tohoto pilota potom začali napodobovat i další letci. Němci, kteří ještě před několika lety trpěli spojeneckými nálety, jejich letadla proto překřtili na „rozinkové bombardéry“. Zprávy o cukrátkách pršících z nebe se brzy rozkřikly. K pilotům, kteří dětem shazovali, co sami fasovali, se přidali i jiní dárci ze světa.

Tři únosy za svobodou

Krátce po únoru 1948 začali komunisté v zemi upevňovat svou moc a tvrdě se vypořádávali s těmi, kteří s nimi nesouhlasili. O práci ve všech oblastech přicházeli ti, kteří nebyli loajální. Začaly i čistky mezi piloty, jak armádními, tak těmi, kteří létali u civilních aerolinií. Armádní piloti, kteří za války létali u britského královského letectva (RAF), byli posíláni na dovolenou, případně rovnou vyhazováni z armády. O něco později došlo i na piloty ČSA. Někteří piloti nechtěli čekat ani na vyhazov, ani na práci v uranových dolech. První Dakota tak uletěla do Mnichova již v dubnu 1948. A na její palubě dva bývalí příslušníci naší 311. bombardovací perutě u RAF Vladimír Nedvěd a Stanislav Huňáček.

K nejslavnějšímu „úletu“ došlo až později. Skupina bývalých příslušníků RAF vytvořila plán, kdy 24. března 1950 dojde ke změně kurzu celkem tří Dakot startujících ráno přibližně ve stejný čas z letišť v Bratislavě, v Brně a v Ostravě. Do letadel piloti dostali i manželky, v některých případech i další rodinné příslušníky. Původním cílem všech letadel byla Praha, novým základna US Air Force u Mnichova. U dvou letounů bylo nutno přemoci část nezasvěcené posádky, v jednom případě museli únosci svázat i kamaráda z RAF, který měl doma rodinu, takže emigrovat nechtěl. Nechtěli, aby měl po návratu potíže a byl obviněn ze spoluúčasti na únosu. Z 85 lidí na palubách všech tří letadel požádalo v Erdingu o azyl (ať už plánovaně, nebo spontánně) 27 lidí. Organizátoři akce byli v nepřítomnosti odsouzeni k trestům smrti, ostatní žadatelé o azyl k 25 letům vězení.

Zdroj: ct24.cz, denik.cz, idnes.cz, wikipedia

KAM DÁL: Jak dlouho ještě nebude Fico premiér? Udělal chybu v nominacích a prezidentka ho drží v šachu.