Ležáky srovnané se zemí. Krutou pomstu za likvidaci Heydricha přežily jenom dvě děti

O příběhu osady Ležáky se toho v obecném povědomí ví méně než v případě vyhlazení početnějších Lidic. Samotná nacistická propaganda vnímala Lidice více jako exemplární příklad, kterým měla zastrašit obyvatele protektorátu. V osadě Ležáky šlo o cílené zadupání odbojové činnosti, které se v okolí osady opravdu dařilo. Velký počet statečných lidí však automaticky v podobně krutých dobách znamená obrovské riziko. To se naplnilo 24. června roku 1942. 

Odvaha se nezapomíná

Už v březnu roku 1939 si obyvatelé Ležáků a okolních vesnic přáli vytvořit vzdor vůči nacistickému nepříteli. Vznikla tak odbojová organizace ČENDA, která byla v pravidelném spojení s velkými odbojovými skupinami v nedalekých Pardubicích a také v o něco vzdálenější Praze. 

O tom, že jejich zapojení do odbojové činnosti nebylo jen formální, svědčí, že v okolí Ležáků se pohybovalo hned několik výsadkářů z Anglie ze skupin PERCENTANGE, SILVER A, SILVER B a INTRANSITIVE. To vše v období od října roku 1941 až do dubna 1942. 

Vrcholem odbojové činnosti bylo zavraždění Reinharda Heydricha. To nemohlo býti bez odpovědi. Nejdříve tragický osud postihl Lidice, které však nakonec neměly s odbojem žádnou souvislost, a následně Ležáky, kde účast na protinacistické činnosti byla poněkud významnější. 

Ostatně už sám parašutista Karel Čurda, který svojí výpovědí prozradil parašutisty, kteří zabili Heydricha, ke všemu připojil informaci, že právě v pardubickém kraji existuje rozsáhlá odbojová síť. 

20. června došlo k zatčení správce lomu Hluboká, který sousedí s obcí Ležáky. Druhý den stejný osud čekal ležáckého mlynáře Jindřicha Švandu. Oba byli gestapem tvrdě mučeni, a tak zcela logicky mluvili. O čem?

Ach, ta vysílačka

Hlavní podíl na protinacistickém odboji měl jméno Libuše. Jednalo se totiž o vysílačku, kterou obsluhoval člen výsadku SILVER A radista Jiří Potůček. Nejdříve vysílal ze strojovny lomu Hluboká, ale od dubna už byl Potůček ukryt společně s vysílačkou v mlýnu Jindřicha Švandy. 

Když byli oba muži po výpovědi Karla Čurdy odvedeni k výslechu na gestapo, nedokázali nepodlehnout tlaku a fyzickému násilí. Mlynář Švanda prozradil, že všichni obyvatelé osady věděli o odbojové činnosti, a tím vlastně podepsal rozsudek smrti v podstatě všem, kteří měli s Ležáky něco společného. 

Ležáky osudného 24. června obklíčilo 150 mužů pardubické roty 20. záložního policejního pluku „Bohmen” pod vedením gestapa. Vnější okruh ještě hlídalo 30 českých četníků z Chrudimi a Náchoda. Němci shromáždili všechny obyvatele Ležáků a pro školní mládež si zajeli do skutečské školy, odkud byli převezeni do pardubické vily Zámeček. Místo bylo známé jako popraviště. 

Domy v osadě Ležáky vyrabovali a kolem páté odpoledne zapálili. Po deváté večer bylo u pardubického Zámečku popraveno 33 obyvatel obce starších 15 let. Během běsnění v osadě Ležáky policisté ve velkém konzumovali alkohol, vraždili hospodářská zvířata a před zapálením byla rozbita okna a shozeny tašky, aby díky vzduchu vznikaly silnější plameny. 

Ležácké děti na svůj krutý osud musely čekat o něco déle. Nejdříve byly z Pardubic převezeny do dětského domova v Praze a následně byly převezeny do tábora v polské Lodži. Zde proběhlo jejich třídění, které zachránilo alespoň dvě z nich. Jarmila a Marie Šťulíkovy byly odeslány na převýchovu do Třetí říše. Zbylých jedenáct dětí bylo patrně usmrceno v plynové komoře v Chelmnu.

Odvaha 

Dochované archivní materiály dokazují, že obyvatelé osady Ležáky byli velmi odvážní i  tváří v tvář neodvratné smrti. V protokolech jsou zaznamenané věty jako „Vrazi českého národa! Ať žije Beneš!”, „Pomstu všem Němcům.” či „Ať žije svobodné Československo!”

Na podzim roku 1943 byly trosky vypálených budov zcela srovnány se zemí. Na rozdíl od Lidic se tak Ležáky nepodařilo obnovit a dnes si tak celou tragickou skutečnost můžeme připomínat na troskách místa, kam nacistické Německo opřelo krutou pomstu vůči odbojářům totalitního režimu. 

Nacisté tragický osud Ležáků nevyužívali jako propagandu a na veřejnost se informace dostala skrze budapešťský rozhlas. Stejně tak se následující komunistický režim nikterak k tragédii Ležáků nevracel. V okolí osady byla v padesátých letech zřízena motokrosová dráha. Později se však pietní území v Ležákách stalo národní kulturní památkou. Dnes je tomu 77 let, kdy se tragédie nesmazatelně zapsala do českých dějin. Alespoň takový je náš úkol, aby se nezapomnělo…

Zdroj: Historie.cs, Krvavá léta

KAM DÁL: Poprava vraha židů Eichmanna přinesla v Jeruzalémě rozčarování. Z monstra se stal obyčejný úředník