Marie Majerová – rázná komunistka, která si vzala „třídního nepřítele“
Marie Majerová představovala v dějinách komunistického hnutí unikát. Řada jejích spolustraníků ji totiž neměla ráda pro její schopnosti, vyčnívala z davu. Byla to žena, která si navíc nenechala nic líbit, i když podle vlastních slov musela čelit „stranické štvanici“.
Komunistky to měly v řadách své strany těžší než muži. Musely dennodenně prokazovat, že se svými schopnostmi rovnají mužům. Jednou z nich byla i Marie Majerová, novinářka, překladatelka, feministka, která se ve více ohledech vymykala. Jedním z nich byla její fyzická atraktivita, její krásu muži obdivovali.
Sebevědomá a rázná komunistka
Jak píše ve své disertační práci Hana Matysková, Majerová se vydatně angažovala v ženských ústředních tiskových orgánech. Byla typickým příkladem funkcionářky, kterou významně ovlivnila ruská Říjnová revoluce. Pocházela z chudých poměrů, její otec se oběsil, když byly Marii čtyři roky, mladší bratr Josef zemřel na zápal plic. V roce 1921 vstoupila do tehdy ustavené KSČ a očekávala revoluci, která měla smést vše staré a ztrouchnivělé a nastolit domnělý ráj na zemi.
Tato rázná a schopná žena se zabývala sociálními tématy, ženskými právy, cizí jí nebyla ani kultura, protože psala divadelní kritiky do Rudého práva. Byla šéfredaktorkou Ženského listu, Rozsévačky, Kohoutka a Dětské besídky Rudého práva, napsala několik románů, nejznámější z nich byl dívčí román Robinsonka. V komunistickém hnutí se jí tak dostalo nebývalé seberealizace.
Intriky, kam se podíváš
To však někteří její spolustraníci nemohli překousnout a proti Majerové všemožně intrikovali. V dobrých vztazích nebyla s Annou Křenovou, přední komunistickou redaktorkou, a mnohými dalšími. Majerová si na jejich jednání později stěžovala: „Stala jsem se terčem systematických útoků, osobního štvaní a pokoutního pomlouvání, které mne duševně neobyčejně mučilo, takže se necítím schopna dále pracovati, aniž bych systematickým léčením a klidem nabyla opět bývalého zdraví.“ Zajímavé je, jak píše ve svém disertačním projektu Dana Nývltová, že muži kritici nedokázali reflektovat její práci jinak než přes její tělo a krásu.
Předělem v životě aktivní ženy byl V. sjezd KSČ, kdy gottwaldovská garnitura provedla vnitrostranický puč a stranu zbolševizovala. Majerová se připojila k Manifestu sedmi, který dal veřejně najevo nesouhlas s novými vnitrostranickými poměry a vymezil se ostře proti novému vedení. Signatáři Manifestu byli posléze vyloučeni z KSČ, někteří se do ní však později vrátili včetně Majerové.
Když už vrchol pomine
Po druhé světové válce se znovu začala realizovat na kulturní scéně, její vrchol činnosti však už pominul, nyní psala laciné propagandistické povídky a reportáže, které sloužily jen potřebám nového režimu. Spolupracovala na několika filmech, psala i scénáře.
Co se týče jejího osobního života, není jistě bez zajímavosti, že její první manžel pocházel z tábora „třídního nepřítele“, to nebylo v komunistickém hnutí zcela obvyklé. Za prvního manžela si vzala významného sociálního demokrata Josefa Stivína, s ním se rozvedla v roce 1921. Rok nato se provdala za grafika a typografa Slavoboje Tusara, bratra Vlastimila Tusara, sociálnědemokratického politika a premiéra. S ním se však také rozvedla, a to v roce 1947.
Majerová zemřela v roce 1967, zanechala však po sobě výraznou stopu. Představuje v komunistickém hnutí sebevědomého solitérního hráče, který svými schopnostmi zahanboval své spolustraníky. V KSČ to měla mnohdy složité, dokázala se však výrazněji prosadit.
Zdroj: autorský článek
KAM DÁL: Feministka a Stalinova služka Hodinová-Spurná: Nelítostná komunistka vyhrožovala Miladě Horákové, že ji zničí.
