Měnová reforma brala peníze i životy: Soudruzi v roce 1953 nasadili akci Kulomet a ožebračili vlastní lidi

Rok 1953 se blížil ke své polovině a lidé si stále ještě vážili poválečného klidu zbraní, ačkoliv se v té době již ve vládě usadili komunisté, a jak se ukázalo, také na hodně dlouho. Právě ti svůj úspěch “oslavili” nechvalně známými vykonstruovanými procesy se stejně vykonstruovanými zrádci republiky. To je ale jiná kapitola našich dějin, ačkoliv na ni také nesmíme nikdy zapomenout. To, co šokovalo většinu obyvatel Československa ráno 1. června zmiňovaného roku, bylo něco docela jiného - přišla měnová reforma, která z mnohých udělala doslova žebráky. A důsledky? Neštěstí, stávky a výjimkou nebyly ani sebevraždy. 

Soudruzi to nezvládali

Proč komunisté sáhli k tak zásadnímu kroku, jakým bylo znehodnocení úspor svých vlastních lidí, tedy obyvatel republiky, které vládli? Je nutné si uvědomit, v jaké situaci se stát v té době vlastně nacházel. Po válce to nebylo jednoduché a komunistické vedení nezvládalo situaci tak, jak by si soudruzi možná i sami představovali. I když se pokusili veškeré neúspěchy naložit na bedra několika nešťastníků, s nimiž potom ve vykonstruovaném procesu na konci roku 1952 exemplárně skoncovali, nepřinesla smrt Rudolfa Slánského ani nikoho dalšího oživení ekonomiky a hlavně průmyslové výroby, která by směřovala k lidem.

Obchody byly prázdné, ale lidé měli peníze - dost na to, aby mohli konečně žít spokojeně, pokud by bylo co za ně pořídit. Přesto stále platil lístkový systém a leckdy ani tak nebylo co nakupovat, ani v tom omezeném přídělovém systému. Nespokojenost lidí rostla a komunisté to viděli. Navíc pořád ve společnosti byli lidé, kteří měli díky rodové tradici mnohem více majetku než běžná populace, a to rozhodně nebylo v plánu ani našich, natož sovětských soudruhů. Bylo třeba skoncovat se stávajícími rozdíly (a nastolit nové). Rozhodli se proto ke kroku, který jim národ dlouho (a pamětníci dodnes) neodpustil. 

Přísně utajované přípravy

Měnová reforma samozřejmě nepřišla ze dne na den a lidé nejsou tak hloupí, jak by si tehdejší funkcionáři rádi představovali. A tak se samozřejmě začaly republikou šířit více či méně potvrzené informace, že se “něco chystá”. A také že se chystalo, i když oficiální zdroje neustále dementovaly každou podobnou - samozřejmě “lživou informaci, která měla za cíl rozvrátit naši ekonomiku a důvěru lidu ve vládu”. Čím víc takových ujištění přicházelo, tím víc se lidé, kteří o tom jen trochu přemýšleli, obávali dalších dní.

Podivné chování zasvěcených

A jak se brzy ukázalo, skutečně měli čeho. Ti, kteří přece jen měli informace z první ruky a samozřejmě sdělené pod rouškou tajemství - tedy od lidí, kteří reformu připravovali a od výše postavených politiků - najednou podivně utráceli, pokud to šlo, investovali peníze do nemovitosti nebo nakoupili zboží, což ale nebylo jednoduché, v hospodářství, které se bezmála hroutilo. Další by se také rádi přidali, ale (ačkoliv se oficiálně vlastně vůbec nic nedělo) mnohé obchody najednou začaly rekonstruovat nebo bylo nutné provést inventuru - zkrátka co nejrychleji zavřít, aby zbylo nějaké zboží na dobu po reformě. 

Akce Kulomet… 

Byl konec května, obchody byly prázdné nebo zavřené a do toho se schylovalo k akci Lidových milicí, kterou soudruzi pracovně nazvali Kulomet. Jejich členové se 30. května z rozkazu dozvěděli: „Soudruzi příslušníci Lidových milicí! Dnes v 18.00 hodin bude v rozhlase a v zítřejším denním tisku zveřejněno usnesení vlády Republiky československé a ústředního výboru Komunistické strany Československa, důležité pro celý náš další politický a hospodářský vývoj, které podstatně přispěje k upevnění republiky a k zajištění rychlejšího budování socialismu v naší vlasti. Důsledným prosazováním a plněním tohoto usnesení budeme zajišťovat stálé zvyšování životní úrovně všeho pracujícího lidu ve smyslu plnění odkazu soudruha Klementa Gottwalda. Všichni členové strany, zvláště pak příslušníci Lidových milicí, ozbrojené to pěsti strany, postaví se do bojové pohotovosti za prosazování tohoto usnesení. Po boku ozbrojených složek, věrni bojové tradici únorových dnů, kdy Lidové milice pod vedením strany rozdrtily pokus nepřátel o reakční puč, budou příslušníci Lidových milicí i dnes tvrdě a nesmiřitelně stát proti všem, kdož by chtěli nepřátelskými akcemi škodit republice a naší straně…“ Mohl se tedy někdo takovému rozkazu postavit? 

Docela jiná realita

První červnový den se tak lidé probudili do docela jiné reality. Jejich úspory se z minuty na minutu doslova vypařily. I když měly být ceny v obchodech o něco nižší než před reformou, to, co zbylo z našetřených peněz, nestačilo prakticky na nic. Do toho ještě všechno neštěstí podpořilo vědomí, že mnozí vysoce postavení soudruzi měli i v tuto chvíli výhodu a mohli si staré neplatné peníze vyměnit za nové v lepším kurzu než jejich běžní soudruzi dělníci - o těch, kteří spadali do kolonky “kapitalista”, ani nemluvě. Pro takové platily zvlášť přísné podmínky ve snaze zlikvidovat jakoukoliv nerovnost mezi lidmi (tedy kromě té, kterou si vytvořili vládnoucí komunisté sami pro sebe). 

Lidé se nestačili divit

Jak to vlastně tehdy bylo s výměnou? Hotovost se měnila do tří set korun v poměru 1:5, tedy za oněch 300 korun dostal člověk pouhých 60. Další peníze už spadaly do kurzu dokonce desetinásobně nevýhodnějšího. A tak pokud by spořivý člověk přišel vyměnit další 3 000 korun, odešel by znovu se 60 korunami. O něco lépe na tom byly vklady ve spořitelně, kde bylo možné v lepším kurzu směnit až pět tisíc. Navíc ke všemu neštěstí propadly ve prospěch státu vázané vklady, náhrady za znárodněný majetek a životní pojistky. Co vlastně lidem zbylo? Některým, jak vyprávěli pamětníci, doslova jen na provaz. 

Nepokoje, stávky i sebevraždy

A právě provaz nebo jinou variantu sebevraždy také někteří lidé v těžké situaci zvolili. Ať už to byli muži, kteří se obávali, že neuživí rodinu, nebo dříve bohatí továrníci, jejichž rodinný majetek se rozplynul do nenávratna. Ale spokojení nebyli ani ti, kteří nezvolili takto radikální metodu. Dokonce se stávkovalo v bezmála třiceti provozech těžkého průmyslu, s čímž asi soudruzi ale tak trochu počítali, a proto také již s předstihem přišel onen příkaz k akci Kulomet. 

Muselo to být? 

I když mnozí ekonomové takový krok podporovali a vysvětlují jej jako snad i jediný možný ve své době, při tehdejších možnostech a v atmosféře, která tehdy nejen v republice, ale i ve většině Evropy panovala, důvěra ve vládu i ve stranu se ale otřásla v základech a vůbec není čemu se divit. Ani zrušení lískového, tedy přídělového systému nevyrovnalo ztráty, které lidé v té chvíli utrpěli. A trvalo hodně dlouho, než se život vrátil do běžných kolejí. Obavy, že by se něco takového mohlo opakovat, ale podle pamětníků z mysli lidí nezmizely nikdy. 

Zdroj: Český rozhlas, Totalita, wikipedie

KAM DÁL: Generál Šedivý řekl, co rozhodne válku na Ukrajině. Každý ruský voják není zbabělec a raket mají dost, síly se srovnají.