Město rozdělené na dvě půlky. Přes Berlínskou zeď se pokusilo utéct tisíce lidí
Jednalo se o neuvěřitelnou 140 kilometrů dlouhou zeď, která rozdělila Berlín na dvě části. Kapitalismus a socialismus rozdělovaly cihly a třicet let se životy Berlíňanů odehrávaly zcela jinak. Kdo vlastní velkou část této památky doma a jaký politik stál o to, aby se nikdy nezbořila?
Berlín byl v poválečném uspořádání rozdělen do čtyř okupačních sektorů a postupně se zde zvyšovalo politické napětí, kdy se na jednom místě o moc přetahovaly dvě zcela odlišné ideologie – socialismus a kapitalismus.
Výsledkem bylo založení Spolkové republiky Německo a jako protipól vznikla NDR. Od roku 1949 až do stavby zdi v roce 1961 NDR opustily téměř tři miliony obyvatel, převážně se jednalo o obyvatele s dobrým vzděláním.
Oblíbenou hranicí byla právě ta v Berlíně, která procházela středem města, a tak nebyla tak často kontrolována. NDR tak musela v jednu chvíli říct stop. Vznikla tak stavba, která je dodnes asi největším symbolem studené války mezi východem a západem. Jaké zajímavosti o ní možná nevíte?
Odmítnutí válečného konfliktu
Německý komunistický politik a generální tajemník Sjednocené socialistické strany Německa Walter Ulbrich původně po Sovětech požadoval, aby vojenským zásahem zabrali i západní část Berlína. Tento plán byl však nereálný a hrozil by válečným konfliktem s USA. Jedinou reálnou možností tak bylo ohraničit západní oblasti Berlína bariérou.
Ještě v červenci Walter Ulbrich tuto zprávu dementoval, ale o měsíc později už bylo vše domluvené. Ozbrojené síly NDR tak zabraly hranici se západním Berlínem a zatím zde byl umístěn ostnatý drát. Od 16. srpna, poté, co západní strana na tento krok nereagovala, byla postupně stavěna ona zeď, která se stala zhmotněnou “železnou oponou”.
Koncert pro východ
Téměř 30 let tak rozdělovala jedno město jedna zeď. Politický experiment zhmotněný betonovými panely, ostnatými dráty, pásem pro psy a pro pohraniční stráž, byl opravdu jako rekvizita z apokalyptického filmu s tím rozdílem, že se jednalo o realitu studené války.
Samotná zeď byla dlouhá 140 kilometrů a za její existenci se přes ni pokusilo utéct okolo 5 tisíc lidí. Odhaduje se, že během těchto pokusů zemřelo kolem 200 občanů NDR. Už dva roky po její dostavbě se o zajímavý způsob útěku pokusil východoněmecký voják, který ukradl tank a pokusil se zeď prorazit. Poslední člověk, který se snažil utéct a při svém pokusu zemřel, byl pilot horkovzdušného balónu, s kterým spadl.
Berlínská zeď se stala také místem pro happeningy. Zpěvák David Bowie odehrál záměrně koncert u Berlínské zdi tak, aby ho slyšela i druhá strana. Ti ho později viděli jen z okna, když jim mával ze studia. Zajímavostí také je, že ze západní strany byla zeď pokrytá vrstvou graffiti a z východní strany nebylo vůbec nic. Kousky Berlínské zdi jsou samy o sobě v současnosti dobrým materiálem pro sběratele. Takový běžec Usain Bolt údajně vlastní její třítunový segment. Hodně podivné umístění kousků zdi najdete až v Las Vegas, kde je zapracovaná na pánských toaletách v kasinu Main Street Station.
Další zajímavostí, která se váže k Berlínské zdi, je způsob, jak obyvatelé západní strany likvidovali odpadky. Někteří z nich se totiž rozhodli je jednoduše hodit přes betonovou stěnu do zóny ostnatých drátů. Nepořádek se tak stal poněkud podivným způsobem politického protestu.
Konec omylem
Stejně jak rychle Berlínská zeď vznikla, stejně tak rychle začala mizet. Jeden z reformátorů NDR Gunter Schabowski 9. listopadu na tiskové konferenci uvedl, že cesta přes hranici na západ je otevřená. Když se ho italský novinář ptal, kdy tento plán bude platný, odpověděl: “podle mého názoru ihned,” což byl omyl. Nařízení začalo platit až další den.
Vlna už byla neúnosná. Na hranicích byly desetitisíce občanů NDR a před půlnocí pohraničáři kapitulovali. Skutečná demolice Berlínské zdi však začala probíhat až v létě 1990. Likvidace byla dokončena až v roce 1992, některé její fragmenty jsou vidět dodnes, jako upomínka doby minulé…
KAM DÁL: Vlivné ženy minulosti. Svobodomyslná Milena Jesenská a její platonický vztah s Franzem Kafkou.
