Morové epidemie ve středověku: Lékaři s ptačím zobákem, hlídači nakažených domů i okrádání mrtvol
Morové epidemie, které měly na svědomí miliony obětí na životech, byly na světě odnepaměti. Vždy někde zpovzdálí v koutku čekaly a udeřily ve vhodný okamžik. Boj se smrtelnou nemocí se lidé snažili zvládat různě. Jakým způsobem byla organizovaná pomoc potřebným? A proč moroví lékaři nosili ptačí masky?
V současnosti je mor léčitelný, pokud se s léčbou začne včas, protože na něj zabírají antibiotika. Ovšem ve středověku si o nich mohli nechat akorát tak zdát a jedinou možností, jak se morové nákaze bránit, byla péče o nemocné zajištěním jejich základních potřeb. Města pak hlavně izolovala lidi, kteří přicházeli z nakažených oblastí. Jen tak mimochodem, slovo karanténa pochází z italského slova quaranta, což znamená 40. Přesně tolik dní trvala v Benátkách izolace lidí.
Jak byla organizována činnost proti šíření moru?
Když vypukla morová epidemie, snažili se před ní obyvatelé měst a obcí chránit různými opatřeními, která měla zabránit šíření nákazy. Důležitými osobami byli dohlížitelé, jež pátrali po domech, v nichž se mor objevil. Současně bylo povinné hlásit jim každé onemocnění morem, s nímž se lidé setkali.
Jakmile dům s nákazou našli, dostali biřicové pokyn, aby ho označili červeným křížem a zapečetili, a to bez ohledu na to, jestli se tam vyskytují také zdraví lidé, nebo nikoliv.
Dům s morem dostali na starost hlídači. Jejich úkolem bylo sledovat, jestli do domu nikdo nepřichází nebo z něj neodchází. Kdokoli opatření porušil, byl potrestán. Zároveň bylo na bedrech hlídačů zajistit činnosti, jež by si uvěznění lidé běžně prováděli sami – nákup, přinesení vody, zavolání lékaře a podobně. Úkol hlídače brali na sebe hlavně lidé bez domova, žebráci nebo různí zlodějíčci.
Dekameron aneb útěk ze zamořené Florencie
Občas se stávalo, že se lidem z hlídaného příbytku podařilo utéci pryč zadním vchodem a hlídači čekali před prázdným domem. Před morem se houfně utíkalo, kdo mohl, nakaženou oblast raději opustil. To ostatně uvádí již Giovanni Boccaccio ve své knize novel Dekameron, kterou napsal v letech 1348 až 1353. Vypráví příběhy lidí, kteří utekli z Florencie na venkov před morem, který právě tehdy řádil.
Ohledávači a ohledávačky
Ohledáním mrtvého těla se zabývali ohledávačky nebo ohledávači. Následně pak lékaři podali zprávu. Vykonávali pouze tuto práci a na žádnou jinou veřejnou činnost je nebylo možné zavolat. Společně s nimi pracovali ranhojiči z morového špitálu, kteří za každé ohledané tělo dostávali peníze.
O nemocné se staraly ošetřovatelky
Jednalo se o velmi odvážné ženy, protože přicházely přímo do kontaktu s nakaženým pacientem. Ne vždy je však vedly k této práci jen bohulibé záměry. Často se stávalo, že ošetřovatelky po smrti pacienta okradly, nebo mu na onen svět pomohly, aby se pak mohly zmocnit jeho majetku.
Moroví lékaři s ptačím zobákem
V době morové nákazy se po městě nebo obci pohybovaly osoby v dlouhém plášti, s kloboukem, botami, rukavicemi z voskované kůže a v masce, jež měla typický prodloužený zobák. Byli to moroví lékaři. Zobák symbolizoval ptáky, protože ve středověku lidé věřili, že právě oni mor přenášeli. Zároveň zobák sloužil pro přechovávání vonných olejíčků a bylin, které pomáhaly přebít odporný zápach, jenž morovou nákazu obvykle doprovázel. Při sobě měli tzv. Heraldovu hůlku, aby se nemocných nemuseli dotýkat rukou. Úkolem lékařů byl též odvoz mrtvých těl a jejich pohřbívání do hromadných hrobů. Pohřbu se nikdo z příbuzných mrtvého nesměl účastnit, pohřbívalo se většinou v noci.
