Mrtvá sonda může pozdravit mimozemské civilizace

Naposledy se spojení se sondou podařilo navázat před dvaceti lety, kdy zřejmě sondě došla energie pro udržování chodu přístrojů. Nyní tak již „mrtvá sonda“ pokračuje mezihvězdným prostorem ke svému dalšímu cíli, kterým je hvězda Ross 248 vzdálená 3,27 světelného roku. K té by měla dorazit v roce 32 608. Dále by měla pokračovat k hvězdě Aldebaran v souhvězdí Býka vzdálené 68 světelných let, kam dorazí za více než 2 miliony let.

Grand Tour mezi hvězdami

Již na konci šedesátých let vznikla myšlenka, že by lidstvo nemělo zůstávat jen u pasivních pokusů o zachycení signálu mimozemských civilizací, ale mělo by být aktivní a dát o sobě vědět. V roce 1969 NASA představila své plány na další kroky mimo Sluneční soustavu.

Náklady na program však překročily akceptovatelnou mez, takže byl nakonec v roce 1971 zrušen a nahrazen skromnějším programem návštěvy Jupiteru a Saturnu pomocí dvojice sond odvozených od programu Mariner. Sondy byly pojmenovány Pioneer F a Pioneer G, po vypuštění se potom písmena změnila na čísla, a tak do historie vstoupily jako Pioneer 10 a 11. Jednalo se o první sondy na světě určené k průzkumu vnějších planet Sluneční soustavy. Zároveň to byly první objekty, které bylo nutné urychlit na třetí kosmickou (hyperbolickou) rychlost, aby mohly opustit Sluneční soustavu. Začal program Grand Tour.

Na začátku sedmdesátek se planety seřadily

Prozkoumat více planet a využít jejich gravitace není však možné kdykoli. Planety jsou v neustálém pohybu a mění svou vzájemnou polohu. Pro takovou cestu je potřeba, aby se při svém pohybu alespoň trochu „srovnaly“.

Americký inženýr Gary Flandro z NASA již na začátku 60. let zjistil, že podobná konstelace nastane koncem sedmdesátých let. Vnější planety Sluneční soustavy tak bude možné navštívit startem jedné sondy. Bylo potřeba se do tohoto časového okna trefit, protože planety se v takovém postavení objevují jednou za 175 let.

Pioneer 10

Vědci a konstruktéři se museli vypořádat s řadou problémů a neznámých. Od potřeby vynést ji do kosmického prostoru až po její náležité zrychlení. Bylo třeba použít trojstupňovou verzi rakety Atlas SLV-3 C Centaur-D Star-37E. Třetí stupeň rakety sloužil k urychlení sondy na třetí kosmickou rychlost. Problémem bylo i to, jak napájet přístroje. U Jupiteru je intenzita slunečního záření asi 40krát menší než u Země. Tím bylo vyloučeno použití slunečních baterií. Konstruktéři proto navrhli jaderný pohon v podobě radioizotopového termoelektrického generátoru. Ten umožnil dlouholeté fungování.

Při průletu kolem Jupiteru klesl výkon přirozenou degradací na 140 W, přičemž pro napájení družice stačilo 100 W. V roce 2001 dávaly generátory 65 W, což umožňovalo omezený provoz. Celá sonda má hmotnost 260 kilogramů. Charakteristickým znakem je parabolický talíř antény s průměrem 2,74 metru. Na zadní části paraboly je přístrojový úsek tvořený šesti rámečky s rozměry 36 × 76 centimetrů uspořádanými do šestiúhelníku. V tomto základním rámu jsou upevněny nádrže paliva pro šest manévrovacích motorků.

Poselství jiným světům

Na sondě bylo umístěno poselství mimozemským civilizacím na pozlacené hliníkové plaketě o velikosti 6krát 9 palců (15,2krát 22,9 centimetru). Vpravo je postava muže a ženy. Původně se měli držet za ruce, ale to by dvojice mohla být mimozemšťany vnímána jako jedna bytost. Muž má zdviženou pravou ruku na pozdrav. Za oběma postavami je náčrt sondy umožňující porovnání velikosti postav vůči sondě. Ve spodní části je zobrazeno Slunce a jeho planetární systém. V binárním kódu je vyznačeno, že planety obíhají centrální hvězdu v různých vzdálenostech. Schematicky je naznačeno, že sonda byla vypuštěna z třetí planety. Všechny údaje jsou vyleptané do hloubky 0,4 milimetru.

Poselství má však nejen rovinu obrazovou, ale i matematickou. Autoři vycházeli z toho, že adresát bude znát binární kód (dvojkovou soustavu), který je z matematického hlediska nejjednodušší. Bude znát pulsary, což jsou rychle rotující neutronové hvězdy, které ve velmi přesných intervalech vysílají charakteristické signály, a bude znát frekvenci, respektive vlnovou délku záření molekuly vodíku, což je 21 centimetrů.

Molekula vodíku je v levém horním rohu. Zmíněných 21 centimetrů slouží jako univerzální měřítko. Navíc je to ideální komunikační frekvence, protože při délkách pod 18 cm roste pohlcování rádiových vln vodními parami a nad 21 cm roste přirozený rádiový šum.

Zdroje: redakce, science.nasa.gov, idnes.cz

KAM DÁL: Zlomený šíp. Ztracené jaderné bomby