Nabarvené ptáče, Pražské orgie a Poslední aristokratka: Čeští režiséři se rozhlížejí doma, jen když se máme zasmát
Hned tři výrazné filmy inspirované knižními předlohami mohli v posledních měsících zhlédnout čeští diváci. Dva z nich byly natočeny podle knih zahraničních autorů, jeden podle české předlohy. Co nám to říká o českém filmu a co o české literatuře?
S filmy natočenými na základě knižních předloh je to vždy trochu ošemetné. V některých případech budou zklamaní ti diváci, kteří si oblíbili knihu a které neuspokojilo filmové převedení, jindy se může režisér až příliš spoléhat na to, že diváci znají knihu podobně jako on. A někdy se to zkrátka a jednoduše nepovede. Pro případ nemusíme chodit daleko. V roce 1988 natočil režisér Philip Kaufmann film Nesnesitelná lehkost bytí podle slavného románu Milana Kundery. Výsledek byl bohužel tak nezdařený, že český romanopisec vetkl do svých dalších románů noticku: "Jakékoliv adaptace filmové, divadelní, televizní jsou zakázány."
Svou roli v tom sehrála i skutečnost, že román Milana Kundery je, jak sezná každý čtenář, k filmovému převedení poměrně nevhodný. Což je ostatně další problém mnoha filmových adaptací. Režiséři si často vybírají knihy, které tak nějak automaticky slibují úspěch. Knihy úspěšné, skvělé, ale jako případné filmové předlohy složité. Na první pohled se zdá, že to je i případ filmů Václava Marhoula a Ireny Pavláskové.
Trpět kvůli dílu
Oba se uchýlili k zahraničním autorům. A rozhodně se nedrželi při zemi. Jerzy Kosiński (1933–1991), který v roce 1965 vydal svůj dodnes nejslavnější román Nabarvené ptáče, byl americký židovský spisovatel původem z Polska, jehož dílo se stalo jedním z pilířů literatury o holocaustu. Ale nejen to. Známá je rovněž kauza, která vydání slavného románu (možná spíše novely) Nabarvené ptáče doprovázela. Jerzy Kosiński totiž prezentoval Nabarvené ptáče jako dílo autobiografické.
Kvůli tomu na něj mimo jiné fyzicky zaútočili v jeho newyorském bytě a stal se také veřejně propíranou osobou, na niž se kdekdo snažil vytáhnout nějakou tu špínu. O autorovi se dokonce tvrdilo, že plagioval. Kvůli vleklým tahanicím si nakonec dnes slavný spisovatel, jehož dílo je v současnosti považováno za kanonické, sáhl na život.
To Philip Roth (1933–2018), jehož dílo si k adaptaci zvolila Irena Pavlásková, má za sebou jiný příběh. Když loni v květnu zemřel, ve vzduchu visela otázka, zda nás neopustil největší žijící (a snad i poslední) romanopisec. Sám Philip Roth byl k výhledům románu skeptický, to však nemění nic na tom, že během více než padesáti let (knižně debutoval roku 1959 a poslední novelu vydal v roce 2010) vytvořil možná nejrespektovanější dílo světové literatury druhé poloviny dvacátého století. Philip Roth byl dlouho před smrtí žijícím klasikem, jak jej spolu se třemi dalšími spisovateli označil významný literární vědec a kritik Harold Bloom.
U nás se mu však nedařilo nejlépe. Byť z jeho obsáhlé bibliografie vyšla v českém překladu většina, čeští čtenáři mu na chuť nepřišli. Svědčí o tom skutečnost, že jeho tituly, vydávané pravidelně nakladatelstvím Mladá fronta, končily povětšinou v Levných knihách za zlomek původních cen.
Když se proto objevilo jméno Philip Roth na plakátech k chystanému filmu, nevzbudilo takové naděje a očekávání, jaké by s největší pravděpodobností vzbudilo jinde ve světě. Podstatnější pro nás však je, že jak v případě filmu Václava Marhoula, tak filmu Ireny Pavláskové šlo o složité adaptace. Knihy potenciální režiséry vybízely spíše k dialogu než k jednoduchému přenesení zápletky do jiného média. To, že se to v jednom případě víceméně podařilo a v druhém spíše ne, je vcelku nepřekvapivý výsledek. Přečtení obou knih totiž naznačuje, že případná adaptace bude muset riskovat. A pokud ne, výsledek bude chabý.
Hlavně se smát
V této souvislosti je pozoruhodné, že krátce po Nabarveném ptáčeti a Pražských orgiích se do kin dostal ještě třetí film českého režiséra natočený podle knihy. Poslední aristokratce Jiřího Vejdělka posloužila jako předloha stejnojmenná kniha Evžena Bočka. Tedy autora, který dle estetických kvalit náleží při vší úctě do nižších literárních pater.
Je to možná jen náhodný souběh. Při pohledu na to, jaká literární díla se převádějí na filmová plátna, je však patrné, že dál než za humoristickou českou literaturu se českým filmařům moc sahat nechce. Hranicí jako by byly četné Hřebejkovy adaptace povídek a románů Petra Šabacha – autora bezpochyby stylisticky a kompozičně suverénního, jehož úspěch u širokého čtenářstva byl však více než tím zapříčiněn vtipem. Samozřejmě se najdou výjimky, kdy se čeští režiséři opřou o to nejlepší, co v české literatuře vychází – zmiňme třeba film O rodičích a dětech Vladimíra Michálka, který vznikl podle knihy Emila Hakla, či Sestru režiséra Víta Pancíře natočenou podle slavného románu Jáchyma Topola.
Pořád je však spousta knih, kterým by filmový kabát slušel. Na ty se však zdá se dostane jen stěží. Českou literaturu jako by pořád ještě představoval především zprofanovaný obraz seriálového Švejka. Tedy hlavně se zasmát a nebýt vážný.
