Nejhorší práce v historii: Utírač zadku nebo dítě na bití. Strašné ponížení, ale i výhody pro rodinu

O prvním anglickém králi z rodu Tudorovců toho víme celkem dost, byl natolik zajímavou osobností, že jsou o jeho životě popsány stohy papíru. Na trůn se dostal jako poslední vítěz krvavých válek růží a o své obrovské panství se později dokázal postarat tak, že opět prosperovalo. K tomu pomohly i neobyčejně vysoké daně, které byly vybírány od šlechticů. Jindřich VII. ale zavedl i mnohé další novinky, jako byla třeba funkce utírače královského zadku. Může se zdát (a právem), že to byla práce, která by jen tak někomu nevoněla, dokonce bychom ji zařadili mezi ty nejhorší, jaké mohly člověka potkat. Není to ale tak docela pravda. 

Smradlavý bezzubý král Ludvík XIV.: Všechno co vypil, z něj zase hned vyteklo

Uchazečů bylo dost

Utírač královského zadku byla funkce, o kterou se zajímali i výše postavení lidé. Musíme si uvědomit, že šlo o člověka, který měl k panovníkovi tak blízko jako málokterý jiný člověk v celém království. A to dokonce ve velmi intimních chvílích, kdy měla Jeho výsost čas chvíli přemýšlet a také třeba naslouchat zprávám, názorům a prosbám, které mu takový sloužící přinášel.

Blízko panovníkovi

Pokud byl panovník jen trochu chytrý, využil této příležitosti beze zbytku. Není proto nelogické, že sehnat někoho na takovou práci nebyl žádný problém. Dostat se tak blízko ke králi mohlo znamenat značné výhody pro celou rodinu utírače. Tato funkce byla u anglického dvora zaznamenávána od doby panování zmiňovaného Jindřicha VII., který nastoupil na trůn v roce 1485, až do jejího zrušení Edwardem VII. roku 1901. 

Dítě na bití

Stejně tak se prý mnozí rodiče nezdráhali propůjčovat svoje děti pro roli jakéhosi obětního beránka do společnosti královských princů. Ti totiž nesměli být fyzicky trestáni nikým jiným než samotným jejich královským otcem, a tak jejich učitelé a vychovatelé potřebovali mít po ruce někoho, na kom by si mohli zchladit vztek ve chvíli, kdy se jejich vznešení žáci chovali – jemně řečeno – nevznešeně. A že to jistě mnozí příslušníci tehdejší zlaté mládeže dokázali.

Ve službách sígra

Ubozí cizí chlapci, kteří seděli někde poblíž mladého panovnického uličníka tak mohli jen doufat, že se dnes princátko bude chovat alespoň v mezích normy. Pokud měl urozený chlapec špatný den, byl jeho náhradník, jak se říká, bit jak žito. Proč se rodiče k takové zápůjčce vlastních potomků uvolovali? Ze stejného důvodu, pro který se jiní dobrovolně hlásili k asistenci při vykonávání královské potřeby. Byla to jedna z cest jak se dostat na královský dvůr a časem snad získat i mnohé výhody. Otázkou také je, zda bylo vůbec možné takovou „nabídku“ z králova okolí odmítnout. 

Špinavý Amou Haji popřel všechna pravidla. Stařec se nemyl půl století

Hodně nevoňavá práce

V době, kdy se ještě o dnešních chemických procedurách – například při zpracování kůží  – tehdejším koželuhům ani nezdálo, pomáhali si přírodními látkami jak jen to šlo. A protože bylo pro tento proces vhodné využití psích výkalů, netrvalo dlouho, než někoho napadlo, že by se mohl živit jejich sběrem a prodejem do koželužen. Brzy se z toho stala jedna z opravdu nechutných možností obživy, která ale v době bídy a hladu mohla zachránit celou rodinu. Města byla od těchto psích produktů uklizena tak, že se nám o tom dnes ani nezdá, a sběrači se jistě nejednou popřeli o úlovek, u něhož se sešli. 

Tohle bychom opravdu nechtěli

Nejen psi, ale dokonce i lidé přispívali svými „zplodinami“ k možnosti zpracování přírodních materiálů. Tentokrát bychom se mohli bavit o lidské moči, která v Anglii čtrnáctého století napomáhala k čištění ovčího rouna od přirozené mastnoty. Základ budoucí vlněné tkaniny byl vložen do kádě, zalit touto tekutinou a najatí pracovníci pak měli za úkol celodenním šlapáním zbavit rouno nežádoucích vlastností a připravit jej k dalšímu zpracování. Je potřeba uvědomit si, že o holínkách nebo respirátoru tehdejší lidé neměli samozřejmě ani tušení.

Děsivá historie porodnictví zná i porody v rakvi. Přežití bylo v rukou přírody

Sběračky pijavic bojovaly o život

Ještě v devatenáctém století bylo jednou z hlavních léčebných metod přikládání pijavic. Doktoři tuhle možnost využívali nejen v opodstatněných případech, ale často i ve chvíli, kdy si zkrátka nevěděli rady, co s nemocným udělat, třeba při psychických poruchách. Pijavice byly jistota, a když nepomohly ani ony, pomoci nebylo. Jenomže pijavice nerostou na stromech, a tak se musely někde získávat. K tomu se uvolovaly hlavně ženy, které pro pár drobných dlouhé hodiny brouzdaly blátem v řekách a rybnících, aby na svoje holé nohy přilákaly co nejvíc těchto krvežíznivých tvorů. Není potřeba připomínat, že takové opakované zraňování ve špinavém prostředí nemohlo přinést nic jiného, než ošklivé infekce, které nejednou vedly k úmrtí. 

Ještě máte pocit, že máte tu nejhorší práci? S těmito profesemi by asi dnes měnil jen málokdo z nás. 

Zdroj: historyhit, ancestry, wikipedie

KAM DÁL: Politika, to jsou dnes jen samé intriky, nevraživost a kamarádíčkování. Vyprávět by ale mohl už Jan Lucemburský.