Nejhorší praktiky StB: Filosofa poslali do maringotky. A protože to nestačilo, svedli mu ženu
Knih mapujících bývalý režim nevzešlo z české literární scény zrovna málo. A přibývají a přibývají… Je samozřejmostí, že historické území, jež bylo během let vytěžené "na kost", už toho samo o sobě nemá moc co nabídnout. To je důvod, proč je prvotina Karla Halouna Marná práce taková, jaká je.
Knihu zasazenou do období perestrojky nedávno publikovala Irena Dousková, populární autorka Hrdého Budžese. Její Rakvičky jsou obdobou v zahraničí populárního filmového žánru road-movie. Prozaik skrývající se pod pseudonymem Daniel Jahn pak vydal debut nazvaný Naivní sezóna, v němž vypravěč vykazuje známky nespolehlivosti a co do stylu je jeho román postaven někde mezi umírněným Hrabalem a Vančurou. Dozajista nejoriginálnější způsob, jak se popasovat s bývalým režimem, pak ukázal hudební publicista Karel Veselý. Jeho Bomba Funk je jednou z nejnápaditějších knih posledního roku vůbec, jelikož z takových strašáků minulosti, jakým je třeba Lubomír Štrougal, se v jeho románu stávají zapálení funkatýři, kteří se snaží zachránit bortící se socialismus funkovou hudbou. Velice pozoruhodným a rovněž originálním příspěvkem k psaní o bývalém režimu je také Marná práce Karla Halouna, kterou vydalo nakladatelství Brkola.
Debut po šedesátce
Byť Karel Haloun prozaicky debutuje až v notně pokročilém věku, jeho jméno není těm, kteří bedlivě sledují současnou českou literaturu, dozajista neznámé. Haloun doposud knihy graficky upravoval (podílel se mimochodem i na grafické podobě vlastního díla) a četné texty publikoval v kulturním časopise Revolver Revue. O tom, že Haloun svůj prozaický debut, rozhodně neuspěchal, svědčí i to, že knihu psal více než deset let, od roku 2004 do roku 2017.
V centru jeho nerozsáhlého románu stojí postava Františka F., bývalého zapřisáhlého komunisty, jenž byl přesunut na okraj pozornosti. Bydlí v maringotce a má na starosti dohled nad bývalým pedagogem z filozofické fakulty Vojtěchem Č., jehož režim podezřívá z toho, že má vazby kdekoli a mohl by být pro socialismus nebezpečný. Kolem této ústřední dvojice krouží záznamy, jež nám jsou v knize zprostředkovány. Tvoří je fragmentární a značně "neučesané" vyprávění Františkova vnuka, jenž s dědou chodí do hospody, ale nikdy ne "na jedno", dopisy, které píše Vojtěch do Prahy své ženě Olze (oddíl se samozřejmě jmenuje Dopisy Olze), ale i protokoly Státní bezpečnosti, v nichž je zaznamenáno, k jakým praktikám režim sahal, aby "dosáhl svého". Mimo jiné je v nich popisováno, jak se jeden agent dostává v rámci svého úkolu nebezpečně blízko k Vojtěchově ženě.
Cestou ke Kunderovi
V lecčem možná připomene Marná práce některé romány Milana Kundery. Skrze hravou a nápaditou formu je v ní přiblíženo, jak dovedl režimní oportunismus pokroutit charakter, a právě díky hravosti a zdánlivé lehkosti, s jakou jsou všední dny několika protagonistů popisovány, se z Halounova díla stává poměrně naléhavá sonda do minulých časů. Nejde přitom o to, že by s padnuvším režimem jeho kniha automaticky ztratila aktuálnost. Není totiž vyloučené, že obliba ve zpracovávání příběhů z bývalého režimu je u českých prozaiků motivována tím, že si uvědomují, že dozvuky časů, kdy byli univerzitní profesoři posílání do maringotek, se s námi táhnou dál a dál. Byť to tak třeba nevypadalo.
Haloun se "na začátek" své literární kariéry blýsknul velmi osobitým románem. Bude dozajista zajímavé sledovat, zda k němu dnes šestašedesátiletý malíř, grafik a nyní také spisovatel přidá v budoucnu ještě nějaký.
