Nejkratší válka v historii lidstva. 500 mrtvých za půl hodiny

Přesně osmatřicet minut trvala nejkratší válka v historii lidstva. Vzplála 27. srpna roku 1896 v devět hodin ráno a spor o nástupníka Sultána Hamad bin Thuwainiho, který zemřel o dva dny dříve, v ní řešily Velká Británie a Zanzibar. Ačkoliv se jednalo o konflikt skutečně krátký, dělostřelecký zásah britských jednotek napáchal na životech obránců i na sultánově paláci nad možné očekávání ohromné škody.

Co vedlo ke sporu?

 Proč ale vlastně ke sporu, který vyústil v půlhodinovou válku, došlo? Zatímco až do roku 1896 stál (alespoň formálně) v čele Zanzibaru, který byl pod nadvládou Velké Británie, sultán Hamid ibn Thuwaini ibn Said, který byl ochoten s Angličany spolupracovat, po jeho smrti 25. srpna toho roku se okamžitě ujal vlády nad ostrovem jeho synovec Khalid bin Bargash.

A co víc, usedl na trůn bez předchozího schválení Brity, kterým by se mnohem více zamlouval jeho bratranec Hammud ibn Muhammed. Jakkoliv jsou pro většinu z nás tato jména nezapamatovatelná, v historii Zanzibaru i nejkratší válce v dějinách lidstva hrají nezastupitelnou roli.

Domluva nezabrala...

Znepokojení Britové dali svoji nelibost novému, avšak neuznanému vládci najevo nejprve pokojně. Ten na jejich slova ale nereagoval podle očekávání a místo smířlivého opuštění paláce začal organizovat ozbrojené skupiny, kdy počet jejich členů již večer toho dne čítal 2 800. Výzbroj měli skutečně roztodivnou, od starých pušek přes bronzové dělo až k několika kulometům Maxim. Jako ostrov měl Zanzibar také loďstvo, představované ale bohužel jen jednou starou jachtou.

To na britské straně bylo již brzy v pohotovosti mnohem lépe vyzbrojené vojsko, dorazilo na sto padesát vycvičených námořníků, ve vodách poblíž ostrova se objevily dělové čluny. I přesto se Britové stále snažili o prosazení svého požadavku diplomatickou cestou. Takový přístup ale nový panovník nevnímal a jen několik desítek minut po pohřbu zemřelého vládce se nechal slavnostně uvést na sultánský trůn.

38 minut na válku

Konflikt nebyl pokojnou cestou vyřešen ani druhého dne a britský konzul dostal pokyn k využití vojenských metod. Síly ale byly, jak se dá předpokládat, značně nevyrovnané, a tak na rozbití sultánova paláce a likvidaci zanzibarské „armády“ stačilo Britům právě jen oněch osmatřicet minut. Ve válce proběhla i jedna námořní bitva, a to konkrétně v 9 hodin a 5 minut, kdy posádka sultánovy jachty vypálila několik střel na britský křižník St. George a dělový člun Thrush.

Jak se ale dalo očekávat, pár odvetných střel poslalo jachtu ke dnu. Válka byla u konce a ještě před polednem bylo možné sčítat škody – tedy vlastně jen na zanzibarské straně, kde padlo na 500 bojovníků. Ostatní stoupenci samozvaného sultána byli potrestáni pokutami, kterými byla uhrazena cena munice, vystřílené britskými vojáky.

A výsledek? Podle očekávání

Jak tedy celý konflikt dopadl? Sultánem se podle očekávání stal na přání Britů Hammud ibn Muhammed a Khalid bin Bargash uprchl pod ochranu německého konzulátu, odkud byl po dvou měsících dopraven do relativního bezpečí.

Je půl hodiny na válku málo? Nezdá se – i za tak krátkou dobu přišlo o život na pět set lidí…

 

Bohatá i smutná historie

Historie Zanzibaru je velmi pestrá a sahá hluboko do historie. Zahrnuje jak tradiční život původních obyvatel ostrova, tak dále příchod prvních návštěvníků, kterými byli již v 8. století arabští obchodníci. Pozdější kontakty s portugalskými mořeplavci nastartovaly čilý obchodní ruch s Evropou a Zanzibar se stal jakousi obchodní centrálou v této části světa. Na konci sedmnáctého století došlo na ostrově k další změně a vládu nad ním převzal ománský sultán. V té době se však do té doby jednotné území rozpadlo a Zanzibar se stal místem propracovaného a výnosného obchodu s otroky. Brzy nato zde vyrostla i první pevnost, která měla dát sultánovi dostatek bezpečí a soukromí. Ostatně při "obratu" kolem deseti tisíc otroků ročně bylo dostatečné zázemí pro vládce nutností. Ani hojný obchod s otroky, slonovinou nebo zbraněmi ale nepřinesl prosperitu hlavnímu městu ostrova, které v polovině devatenáctého století rok od roku chátralo a ztrácelo na svém významu. Situace se ale měla zcela otočit díky rozhodnutí ománského sultána o přesunutí celého jeho dvora právě na Zanzibar. Příležitost žít na stejném místě jako vládce si nenechalo ujít mnoho dalších zámožných lidí, a tak se Zanzibar stal terčem zájmu evropských i amerických podnikatelů. Byl zde zřízen americký a francouzský konzulát a ostrov si upevňoval svoje místo na světovém trhu. Jednu vadu na kráse měl ale stále - obchod s otroky.

Více zájemců o ostrov

 Ve druhé polovině devatenáctého století do vývoje v Zanzibaru zasahují mocenské boje evropských zemí o nadvládu ve východní Africe, které se mohly tomuto ostrovu jen těžko vyhnout. A tak je roku 1873 tehdejší sultán Barghash ibn Said donucen právě Brity ukončit obchod s otroky, od něhož se sice vládce formálně distancoval, fakticky nebylo v té době moci, která by k takovému kroku přinutila i místní "soukromníky".    
Další roky se pak nesly ve znamení neshod Velké Británie a Německa o vliv nad tímto územím, až konečně v roce 1890 byla sjednána tak zvaná Zanzibarská smlouva, která jednoznačně uznala britský protektorát nad Zanzibarem. A tady se také začíná odvíjet další dějství příběhu, vedoucího až k Anglo-Zanzibarské válce…

Dnešní Zanzibar je nezávislým státem

Moderní dějiny Zanzibaru se pak začaly psát 10. prosince roku 1963, kdy ostrov získal nezávislost na Velké Británii a stal se sultanátem – ovšem pouze na několik dní. Hned v lednu následujícího roku došlo k převratu a vzniku lidové republiky, která v dubnu téhož roku spolu s Tanganikou vytvořila Tanzanii. Dnes je Zanzibar představován prezidentem a padesátičlennou sněmovnou reprezentantů.