Neobyčejně kruté kateřinské kolo: Odsouzenci umírali i několik dní, kat to vůbec neměl lehké

Vynalézavost lidstva v „oboru“ mučení druhých nezná mezí. Mohli bychom hovořit o šíleném kovovém býku, v němž byl odsouzenec upečen zaživa, o natahování na skřipec, napichování na kůl, ale také o kateřinském kole, které nabízelo krvelačným divákům dlouhou a neobyčejně krutou podívanou.

Potrestat provinilce, odstrašit ostatní

Odsouzenec byl přiveden na náměstí nebo jiné prostranství, kde mohlo popravu sledovat dost lidí na to, aby se povědomí o ní rozšířilo do dalekého okolí. Šlo přece mimo jiné také o odstrašující rituál pro další případné zločince nebo třeba i jen nepohodlné poddané. Natěšený dav se nemohl dočkat, až poprava začne, a krutosti na sebe nenechaly dlouho čekat. Kat přivázal nebohého odsouzence na zvětšené dřevěné kolo, používané u tehdejších vozů, a podívaná mohla začít. 

Co nejdelší bolest a hrůza

Cílem takového mučení, pro které se vžil také název vplétání do kola, bylo způsobit odsouzenému před posledním vydechnutím co největší utrpení.

Kovovou palicí lámané končetiny odsouzeného byly proplétány paprsky kola, zatímco mučený člověk chvílemi omdléval, ale občas se jeho vědomí vracelo ke krušnému konci svého života. I to patřilo k práci tehdejšího popravčího – měl se snažit, aby jeho oběť zůstávala pokud možno při smyslech. A zkušenému katu se to mnohdy bohužel dařilo. Podle serveru Medieval chronicles umíral v roce 1348 muž jménem Bona Dies v nesnesitelných bolestech a na smrt čekal dokonce celé čtyři dny.

Trest, nebo „jen“ odstranění nepřátel? 

Mocní si vždy potřebovali dokazovat, že mají nad ostatními navrch a že mohou rozhodovat nejen o jejich osudu, o jejich životě, ale také o způsobu, jakým se z tohoto světa ztratí. A není třeba připomínat, že ne vždy šlo o tresty spravedlivé a opodstatněné. I když bylo tohle kolo určeno hlavně pro ty nejhorší lumpy, kteří se dopustili hrdelních zločinů, znásilnění a podobných krutostí – a to dokonce na příslušnících vyšších vrstev – mnohdy stačilo znelíbit se vrchnosti, stát se jakkoliv nebezpečným pro její co nejklidnější vládnutí. Důvod k mučení a umučení se pak už vždycky našel. 

Svatá Kateřina Alexandrijská

Kateřinské kolo je, řečeno s trochou nadsázky, staré jako lidstvo samo, znali jej už staří Římané a Řekové. A právě podle tehdejší mučednice svaté Kateřiny bylo kolo později pojmenováno. Čím se tahle žena znelíbila, že měla být rozlámána původně ještě důmyslnějším způsobem, tedy celým soukolím, opatřeným ostrými hroty k roztrhání jejího těla?

Původem egyptská princezna si dovolila šířit křesťanskou víru, což tehdejší římský císař Marcus Aurelius Valerius Maxentius nemohl dopustit. Její následovníky sice nechal zavraždit, ale sama okouzlující žena jej zaujala natolik, že ji chtěl mít v paláci. Ona odmítla, cítila se být zaslíbená Bohu. Tím ale vynesla rozsudek sama nad sebou. Nikoliv tedy odpor ke křesťanství, ale zhrzená mužská ješitnost všemocného císaře vedla k vynesení definitivního soudu. 

Jiný kraj, jiné mučení

Metody popravy kolem se v různých částech Evropy značně lišily. V některých jejích částech se jednalo o „klasický“ způsob, jinde – zvláště v severských zemích – pak šlo o drcení těla ležícího na zemi kolem spouštěným z výšky. Ani jeden ze způsobů nebyl ve své základní podstatě rychlý, pokud se tělo svého boje o život nevzdalo třeba kvůli infarktu nebo jiné vnitřní příčině. 

Osmnácté století přineslo částečnou úlevu

Zatímco ještě v sedmnáctém století se popravy odehrávaly mnohdy výše zmiňovaným dlouhým a neobyčejně krutým způsobem, osmnácté století přineslo přece jen trochu „lidštější“ přístup k tomuto mučení. Kat v tom lepším případě dostal pokyn odsouzeného nejprve připravit o život a až následně jeho tělo vplést do kola. Jindy jej jednou dobře mířenou ranou do krku odeslal na onen svět po několika minutách mučení. Ani tehdy ale neměli všichni odsouzenci takové štěstí, aby zemřeli poměrně rychle. Konec osmnáctého století pak přinesl i postupný odklon od tohoto procesu, až se těsně před polovinou století devatenáctého uskutečnila pravděpodobně poslední poprava lámáním v kole, a to v tehdejším Prusku. 

Jsme dnes lepší než naši předci? 

Dnes se již lámání v kole samozřejmě nepoužívá, ale zprávy ze světa bohužel stále dokládají, že se lidstvo ve své touze po pomstě na mnoha místech naší planety stále vyžívá v krutostech, nad kterými zůstává rozum stát.

Zdroj: autorský článek

KAM DÁL: Japonští kanibalové: Za druhé světové války docházely zásoby, tak pojídali nepřátele.