Osobní útoky a nesmyslné oplzlosti: Ztratil Michal Viewegh všechnu soudnost?
Michal Viewegh patří už dlouhou dobu mezi nejvyhledávanější české spisovatele a jako jeden z mála autorů má to štěstí, že jej literatura uživí. Zatímco jeho první knihy byly nadšeně přijaty jak čtenáři, tak recenzenty, postupem času se z recenzentů a literárních kritiků stali Vieweghovi úhlavní nepřátelé.
/KOMENTÁŘ/ S lidmi, kteří literární tvorbu reflektují, si autor, jenž má na svém kontě už více než tři desítky knih, vyřizoval účty po svém – v románech a povídkách. Což je samozřejmě zcela legitimní způsob a bylo mnohdy zábavné sledovat vleklé spory, jež Viewegh s literární kritikou vedl. Bylo zřetelné, že handrkování se o kvalitu literatury nebude nekonečné, a tak Viewegh po čase začal prohlašovat, že jej kritici nezajímají, na čem mu záleží především, to jsou čtenářské ohlasy. A ty měl dnes šestapadesátiletý spisovatel vždy více než příznivé – minimálně co se prodejnosti týče.
Trnitá cesta k bestselleru
I na tomto poli však začal Viewegh ztrácet, nutno podotknout, že nikoliv zcela vlastní vinou. Jak roste počet vydávaných (především zahraničních) titulů, hranice bestselleru se snižuje a snižuje. Když Viewegh začínal, nebyly výjimkou náklady šplhající ke stu tisícům. Dnes je za bestseller označen titul, jehož prodeje dosáhnou k deseti tisícům. Dvacet tisíc je pak naprostá senzace. Pokud někdo ze současných mainstreamových autorů (nepočítáme tedy například Vlastimila Vondrušku) tuto hranici pravidelně atakuje, je to právě Viewegh. A to i přesto, že publikuje poměrně pravidelně jednu knihu ročně.
Protože už to však není, "co to bývalo", Viewegh změnil nakladatele. Do tohoto roku bylo jeho dvorním nakladatelem brněnské Druhé město, jež vede Vieweghův dlouholetý kamarád a rovněž spisovatel Martin Reiner. Od roku letošního spadá Viewegh pod jednu z nejsilnějších firem na českém knižním trhu, Euromedia Group. Důvod přechodu je jednoduchý – Euromedia Group nabídlo autorovi lepší podmínky. I tato změna je zcela legitimní, a byť může někdo litovat ukončené spolupráce, která byla považována za téměř neotřesitelnou, nezbývá než konstatovat, že i literatura je (v některých vzácných případech) zkrátka obchod. Na druhou stranu lze jen stěží přejít způsob, jakým si Viewegh vyřizuje s bývalým nakladatelem účty. Opět se uchýlil k literatuře.
Mezi dvěma příběhy, jež tvoří kostru jeho nejnovější knihy Muž a žena (vydané již u nového nakladatele), najdeme krátká intermezza. Právě v nich se dočteme, jak rozpad obchodního vztahu probíhal. Nahlíženo zahořklým pohledem Michala Viewegha. Přestože se opět jedná o pouhou scénu z literárního díla, kde nevystupuje autor sám, nýbrž jeho vypravěč, nelze se ubránit dojmu, že tentokrát si to mohl Viewegh odpustit. Z hravého tónu, jenž doprovázel autorovy přestřelky s literárními kritiky, nezbylo nic.
Ode dna ke dnu
Přestože není Muž a žena kniha nijak výjimečná, dá se říct, že ty skutečně nejhorší prózy už má Viewegh patrně za sebou. Od Melouchu vydaného v roce 2016 se kvalita Vieweghových děl lehce zvedá. O to více pak může čtenáře a fanoušky tohoto autora překvapit cosi mezi povídkou a dost prostoduchým fejetonem s názvem VIEWEGH: Jaké by to bylo být svou ženou? Chytil jsem se za ňadro a pak strčil ruku do kalhotek. V tomto textu Vieweghův vypravěč popisuje, jak z titulku vyplývá, co by dělal, kdyby se jednoho dne probudil jako žena. A, jak rovněž z názvu vyplývá, jedná se o text zcela prvoplánový a prostoduchý. Není zajímavý, není v něm vtip, ba ani nadsázka. Proč tento text zveřejnil server lidovky.cz, je vzhledem ke spisovatelově proslulosti a provokativnímu titulku evidentní, proč jej Michal Viewegh napsal, lze pochopit jen stěží.
