Posádka bombardéru havarovala v poušti. Prošli peklem, jaké si nikdo neumí představit
Bombardér B – 24 Liberator s označením Lady Be Good vystartoval v dubnu roku 1943 k bombardování italské Neapole. Posádka byli zelenáči, byl to jejich první let. Nikdo netušil, že vinou mnoha chybných rozhodnutí to bude také jejich poslední.
Za kniplem stroje byl velitel bombardéru šestadvacetiletý William B. Hatton a druhý pilot Robert F. Toner. Toner byl nejzkušenější z celé posádky, ale v boji byl stejně jako ostatní poprvé. Startovalo se z Libye v parném odpoledni, nad cílem měli být za několik hodin.
Bombardér letěl společně s dalšími v mohutném leteckém svazu. Ten se však záhy začal rozpadat kvůli bouři, kterou prolétali. Z bombardovacího svazu se staly malé skupinky, Lady Be Good k cíli pokračovala jen s dvěma dalšími letouny. Ty se ale brzy otočily kvůli technickým problémům. Posádka nováčků letěla dál úplně sama.
Chyby navigátora
Navigaci měl na starosti palubní navigátor DP Hays. Velmi zvláštní, zamlklý malý člověk s albínskými rysy. Dělal v navigaci chyby, nebral v úvahu směr větru, který odkláněl Lady Be Good z přímého kurzu, a tak se stalo, že bombardér místo nad Itálii mířil nad Řecko. Byli úplně jinde, než čekali. Když to zjistili, měl kapitán nařídit ukončení akce a návrat. Jenže muži chtěli svůj první let dotáhnout do konce, a tak pokračovali dál, přestože věděli, že nad Neapol s takovou doletí až v noci a cíl tak zřejmě vůbec nenajdou.
Vrátit se?
Hays dělal chyby v navigaci dál, někteří členové posádky otevřeně rebelovali a chtěli se vrátit zpět, Toner se začal s navigátorem hádat a atmosféra na palubě byla na bodu mrazu. Byli na cestě čtyři hodiny a po celou dobu vdechovali kyslík z bomb, což mělo za následek zvýšenou únavu a dezorientaci. Ještě stále byl čas se vrátit.
Hořící Neapol
Když už to opravdu chtěli otočit, spatřili dole ohně z hořící Neapole. Svůj cíl nakonec našli. Bomby ovšem neshodili, protože ve tmě už nebylo možné identifikovat žádné konkrétní cíle. Vraceli se zpět z úplně zbytečného letu a byli pořádně naštvaní.
Let do nicoty
Dalšími chybami v navigaci došlo o několik hodin později k fatální situaci. Zatímco Lady Be Good přeletěla letiště v libyjském Solúku, odkud startovali, Hays se ve svých mapách domníval, že stále letí nad Středozemním mořem. Stroj se tak od letiště vzdaloval a mířil do pusté, neobydlené pouště.
Hádka na věži
Pilot viděl, že všechno jde nějak špatně, a volal o pomoc leteckou věž v Benghází, ale nedostal žádnou odpověď. Na věži slyšeli navigátoři přelétat neznámé letadlo. Američtí důstojníci se kvůli tomu pohádali – jeden se domníval, že jde o Liberator, další, že jde o německý Messerschmitt. Proč nikdo na volání neodpověděl, je dodnes záhadou.
Půl lahve vody
Na palubě byla absolutně ponurá atmosféra. Na vině byl podle všech Hays. Když došlo palivo a motory se zastavily, museli všichni vyskočit ven. Seskok všichni přežili, takže si mohli užít opravdový šok, když pochopili, že se nenachází na moři, ale v poušti. Situace byla katastrofální. Měli půl lahve vody a jeden sendvič. Bylo jich osm.
Jestliže si doposud vedli amatérsky a dělali spoustu chyb, nyní se postavili osudu čelem. Ráno vyrazili po svých na sever, kde se nacházelo jejich letiště. Doufali, že jej přeletěli jen o kousek a brzy je někdo najde. Nic takového se nestalo, byli strašně daleko a zatím po nich nikdo nepátral.
Boj o život
Putovat extrémním vedrem 40 stupňů Celsia šlo velmi těžko. V noci ale teploty padaly k nule. Tak to v poušti chodí, teplotní rozdíly jsou obrovské. Na každého připadla jedna čajová lžička vody denně. Přesto muži den za dnem stále šli dál vstříc záchraně. Postupně ale pomalu ztráceli síly, odhazovali výstroj, někteří začali blouznit. Nejvíce sil měl Toner, který dokonce dokázal psát deník.
Nikdo nemluvil, podobní kostrám se pomalu sunuli pouští. Jednou za den vedl Toner krátkou modlitbu. Nejedli, neměli co. Po pěti dnech došly síly pětici letců. Byli v deliriu, nechápali, kde jsou, měli obrovské bolesti a toužili jen umřít. Dále pochodovat nemohli. Od místa, kde seskočili, ušli pouští 126 kilometrů. Dál pokračovala poslední trojice, která dokázala jít ještě další tři dny. Posledních dvacet kilometrů šel střelec E. Shelley sám. Všichni už zůstali ležet někde v poušti, jen on se ještě snažil jít dál. Nakonec to vzdal i on.
Když umíral v poušti, možná bylo dobře, že nevěděl, jak strašně daleko od cíle byl. Solúk byl daleko ještě 700 kilometrů. Byli hrozně daleko, proto je žádné z pátracích letadel nenašlo. Ve chvíli, kdy dopadli do pouště, už byli vlastně mrtví, jen to ještě nevěděli. O své životy se prali statečně a jejich putování pouští dodnes budí úžas.
Zdroj: warhostoryonline.com
KAM DÁL: Kam se poděla posádka lodi duchů Mary Celeste?
