Poznejte příběh o otroctví a rasismu, který doporučuje Barack Obama i Oprah

Pulitzerovu cenu za prózu získal například John Steinbeck, Upton Sinclair, Philip Roth či Cormac McCarthy. Poslední jmenovaný měl ke slávě cestu dlouhou a trnitou. Byť byl po několik desetiletí uznáván za jednoho z nejvlivnějších amerických prozaiků – a Harold Bloom jej označil za jednoho ze čtyř žijících klasiků americké literatury –, většího čtenářského ohlasu se dočkal až s románem Cesta. Vedle toho, že byla jeho kniha vyznamenána Pulitzerovou cenou, vystoupil Cormac McCarty v Show Oprah Winfreyové.

A je to právě Oprah Winfreyová, jejíž jméno se skví na přebalu knihy Colsona Whiteheada Podzemní železnice: "doporučují kromě mnoha významných osobností i Barack Obama a Oprah Winfreyová". Jakmile se na knize objeví podobně přitažlivé sdělní, její úspěch je de facto zaručen. A tak se nelze divit, že poslední román dnes osmačtyřicetiletého spisovatele vyšel poměrně brzy v českém překladu.

Tam a zpátky s metaforou

Název podzemní železnice byl metaforou pro síť aktivistů, kteří pomáhali černošským otrokům získat svobodu v letech před americkou občanskou válkou. Colson Whitehead ve svém v pořadí šestém románu z této metafory vychází a pracuje s myšlenkou, jak by to vypadalo, kdyby ona podzemní železnice nebyla pouhou metaforou, nýbrž skutečnou dráhou vinoucí se podzemím Spojených států amerických a převracující uprchlé otroky do bezpečí.

Příběh začíná v prvních desetiletích devatenáctého století. Cora, mladá otrokyně z jihoamerické Georgie, se jednoho dne rozhodne vyslyšet svého přítele Caesara a utéct spolu s ním. A to i přesto (nebo právě proto), že je krátký čas před útěkem svědkyní hrozivého mučení, jaké potká otroka, jenž se pokusil z plantáže utéct – avšak neúspěšně. Útěkem riskuje Cora vše, ačkoliv se nedá říct, že by toho zrovna moc měla.

Utéct se dvojici podaří, linka podzemní železnice je přenese nejen v prostoru, ale patrně i v čase. V Jižní Karolíně, kam je vlak dopraví, se octnou v době, která není nepodobná dvacátému století. Byť se zdá, že Cora už nebude muset bojovat o holé přežití, jako černošská dívka je útlaku vystavena i nadále. Mimo jiné je jí sděleno, že má možnost nechat se bezplatně sterilizovat. A že tato možnost možná v brzké budoucnosti přejde v povinnost. A koneckonců i v boj o život se její pobyt ve zdánlivě svobodném státě brzy projeví.

Mezi Kafkou a Borgesem

Z knihy je patrná inspirace magickým realismem, sám autor přiznává, že se před psaním románu vrátil ke knize Sto roků samoty. V zahraničních recenzích je pak Whitehead spojován s Borgesem, ale i s Kafkou. K těmto jménům je však třeba přidat i Toni Morrisonovou, ale i autory realistické, ba naturalistické periody, jelikož je-li něco, co činí Podzemní železnici výjimečným románem, je to dozajista spojení poetického a imaginativního světa s tím, jenž má blízko k tvrdé a kruté realitě, jež před Corou leží. To samé lze říct i o jazyku románu, Whiteheadovi se podařilo skvěle spojit obě nastíněné polohy, díky čemuž vznikl román, jenž je výsostně aktuální, ačkoliv pořád zůstává mimořádným uměleckým počinem.