Ramesse III. se divil: Dělníci nedostali výplatu za stavbu jeho hrobky a začali svému bohu dělat problémy
Postavit se na odpor svému vlastnímu pánu a živoucímu bohu - to bylo ve starém Egyptě něco, co by asi nikoho nenapadlo. Jenomže když tenhle bůh neplatí za práci, situace se rychle změní, zvlášť když se objeví takový rebel, jako byl Neferhotep...
Nejste spokojeni se svými podmínkami v práci? Pak je asi načase změnit zaměstnavatele - nebo by bylo lepší neutíkat a postarat se o nápravu ve vlastním podniku? Možná by pomohla domluva a kdyby se ani tak nic nestalo a jste si jistí, že jste v právu, tak je snad čas začít uvažovat o nějakém důraznějším řešení - co třeba stávka? Rozhodně by nebyla první - s jednou takovou akcí nespokojených dělníků se musel vyrovnávat dokonce už egyptský faraon považovaný za boha, Ramesse III. Co se tehdy stalo a proč se jeho dělníci odhodlali k prvnímu podobnému kroku, který vešel do světových dějin?
Papyrus mluví jasně
Ramesse III. panoval již plných 27 let a sedm měsíců, když v tehdejším Egyptě došlo k doposud nevídané situaci - alespoň podle papyru, který uchoval zprávy o této dělnické akci dodnes. Psal by se tehdy (podle našeho současného kalendáře) rok 1159 před Kristem a v Údolí králů se stavěla faraonova hrobka. Bez velké techniky, jen s využitím tehdejších (i když i pro nás překvapivých) poznatků, bylo třeba opravdu hodně dělníků, kteří se měli postarat o uskutečnění Ramessova snu o skutečně bohatém a pohodlném posmrtném životě. Jenomže za to také očekávali již v té době odpovídající odměnu a podmínky k práci.
Neměl to jednoduché...
Je třeba připomenout, že ani Ramesse III., stejně jako většina panovníků v historii lidstva, neměl život nijak zvlášť jednoduchý. Bohatství a moc byly vykoupeny starostmi a nutností stále chránit nejen vlastní bezpečnost, ale také celý stát. Boje s Lybijci i tak zvanými Mořskými národy, jako byli třeba tehdejší Pelištejci, vyčerpával nejen jeho samotného, ale i státní pokladnu a sýpky. Navíc jeho otec Setnacht vládl sice jen krátce, ale svému synovi předal zemi ve stavu, který Ramessovi III. nelze závidět.
Jen to nejlepší bude dobré
I přesto byl Ramesse III. považován za dobrého panovníka. Přes dvacet let již tou dobou úspěšně spravoval zemi, opevňoval její hranice a chránil svůj lid. A proto, když se blížilo třicáté výročí jeho vlády, rozhodl se, že jen ty nejhonosnější oslavy jsou hodny jeho velikosti. Přípravy nabraly na obrátkách a zanedlouho se v Egyptě téměř všechno točilo jen kolem budoucího výročí. A tak najednou nebyly myšlenky na výplaty dělníkům. Ti podle dobových zpráv takové zacházení vydrželi poměrně dlouho, přibližně půl roku. Pak se ale pod vedením jednoho ze svých předáků, výtvarníka Neferhotepa, který měl za úkol zajistit výzdobu hrobky, zvůli svých pánů přece jen vzepřeli - a ti se tehdy nestačili divit.
Tohle ještě svět neviděl
Došlo k něčemu do té doby nevídanému. Stavba se jednoduše zastavila a dělníci odmítli pokračovat v práci do té doby, než jim bude vyplacena odměna, kterou si vysloužili. Tu měli podle smlouvy dostávat vždy poslední den v měsíci a nešlo přitom jen o peníze, ale také o naturálie, tedy hlavně obilí, oblečení a tak podobně. Místo cesty k nekropoli, tedy vlastně k pohřebišti, jehož slávu den ze dne zvětšovali, se tak faraonovi dělníci jednoho dne vydali po d Neferhotepovým vedením do Théb za místními kněžími, aby si tam vyjednali dodržování slíbených slibů. Ti toho ale moc nezmohli. I když slíbili, co je jen napadlo, skutky nepřišly. A tak stávka pokračovala a Ramesse III. se jen divil, jak svorně drží jeho dělníci pospolu.
Zmatení úředníci v ohrožení
Egyptští kněží i úředníci byli zmateni. Doposud měl svět jasně daný plán - každý měl podle pravidla ma'at vědět, kde je jeho místo ve společnosti, a podle toho se také chovat. Právě na to apelovali úředníci, když se snažili hladové a rozčilené dělníky uklidnit a vymezit jim jasně dané hranice: oni měli pracovat pro svého vládce a boha a ne stávkovat. Jenomže dělníci nebyli tak hloupí, jak by se úředníkům v tu chvíli hodilo. Opáčili, že svůj úkol na zemi mají i oni jako úředníci a dokonce i sám velký panovník. Jestliže jejich úkolem je pracovat pro něj, on se o ně má podle stejného principu postarat. Jak na tohle měli jejich nadřízení reagovat? Kdyby přiznali faraonovi, co se děje, ocitli by se v nebezpečí popravy za to, že svoji funkci nezvládli. Kdyby vše nechali plynout bez povšimnutí, nebude stavba hrobky pokračovat. Závidí jim takovou situaci někdo? Naštěstí se ale všechna pozornost soustředila na přípravy výročí, a tak byl čas řešit neřešitelné...
Dělníci dosáhli svého a svět přišel o megastavby
I když nakonec po téměř sedmi měsících jen chvílemi přerušované stávky došlo alespoň k částečnému vyrovnání faraonova dluhu vůči dělníkům, měla tahle jejich nevídaná a neslýchaná akce přece jen svůj význam pro celou další historii lidstva. Stala se první ze série stávek, se kterými se musel nejen Ramesse III., ale i jeho následovníci - zaměstnavatelé vyrovnávat a prostředkem k vymožení plnění slibů a zajištění práv těch, kteří pro ně pracují. Navíc se museli panovníci přece jen trochu zamyslet nad svými megalomanskými sny a plány. Od této události se totiž objevují hrobky menší, méně okázalé a zjevně levnější. Můžeme ale čekat, že i tak se v nich Ramessovým následovníkům odpočívalo celkem pohodlně.
Zdroj: Worldhistory, Starověký Egypt, Wikipedie
KAM DÁL: Kohouti v ruských věznicích jsou zoufalí otroci, kteří bydlí na záchodě a nechtějí je ani k Vagnerovcům.
