Šílené rodeo betonovým kanálem Dallasu. Velká cena USA 1984 byla obrovským skandálem
Popularita Formule 1 byla a je v USA mizerná, přesto se světovému automobilovému svazu nedá upřít snaha o to „někde mezi New Yorkem a Los Angeles“ trvale zakotvit. Začátkem 50. let se do světového šampionátu zcela irelevantně započítával závod na 500 mil v Indianapolisu – i když na Brickyardu jezdci F1 a vozy F1 vůbec nestartovali. Více či méně neúspěšné byly i další pokusy. Tak proč se tam stále vracíme? Jasně, protože peníze.
FIA to zkusila i na kalifornském motodromu v Riverside a floridském letišti Sebring. Zatím nejdéle se jezdilo na trati ve Watkins Glenu u New Yorku a Formule 1 si v USA později troufla vedle zneuctění části posvátného Indianapolisu i na provizorní městské okruhy v Long Beach, Las Vegas, Phoenixu, Detroitu a Dallasu. Závodit do USA se však nejezdilo s přílišným nadšením. V Phoenixu bývalo nesnesitelné vedro, ve Watkins Glenu zase zima a v Detroitu špína.
Všechna tato místa konání měla alespoň svůj nezaměnitelný charakter – i když většinou v negativním smyslu – což se o aktuálním dějišti Grand Prix USA v Austinu říci nedá. Podobného hříchu „vyasfaltování několika hektarů půdy“ se pan architekt Tilke v posledních letech totiž dopustil i v jiných sportovních zapadákovech po celém světě. Pojďme tedy raději o 35 let nazpět do Dallasu, kde se v nejednom ohledu odehrálo opravdu něco jedinečného. Něco, co nikdo nechtěl opakovat.
Závod v Dallasu byl od začátku kritická záležitost
Když se Bernie Ecclestone dohodl s promotéry v Dallasu, Donaldem R. Walkerem a Larrym Waldropem, že uspořádají roku 1984 Velkou cenu v „městském parku kultury a oddechu“, tušila většina členů jeho kočovného cirkusu, že je bude čekat další provizorní betonový kanál sestávající z pomalých pravoúhlých zatáček. Tedy okruh ani zdaleka neodpovídající tehdy kolem 1 000 koní silným přeplňovaným monstrům F1.
V tomto ohledu se trefili naprosto správně. Ani zdaleka ale nemohli tušit, že je začátkem července čeká zážitek, na který nikdo z nich nikdy nezapomene. Závod v Dallasu opravdu svým skandálním průběhem předčil všechno, co v USA doposud bylo a co přijít mělo. Alespoň máme dodnes o čem mluvit a na co vzpomínat.
Dallas – to nebyl jen televizní seriál
Sezona 1984, které zpravidla vládly McLareny-TAG/Porsche Alaina Prosta a Nikiho Laudy, obsahovala dokonce dvě „americké“ Velké ceny. 24. června se startovalo v ušmudlaných ulicích Motownu v Detroitu, pak se karavana F1 o dva týdny později přesunula na zcela novou, 3,9 km dlouhou „trať“ v texaské metropoli Dallas, jež byla tehdy mezinárodně známá především kvůli stejnojmennému televiznímu seriálu.
V Dallasu toho bylo hodně málo, co by si zasloužilo predikát světového šampionátu. Snad jen rekordní nesnesitelné vedro (v kokpitech naměřili nad 60 stupňů) a početná prezence herců z výše uvedené soap-opery (pozvánek na večírky a štědrosti sponzorů využili jak „J.R.“ Larry Hagman, tak i Patrick Duffy, Ken Kercheval a Steve Kanaly. „Džejárova“ filmová žena Linda Gray dokonce předávala vítěznou cenu).
Obroda JPS-Lotusů v kvalifikaci
Již během pátečních tréninků se ukázalo, že celá show možná skončí fiaskem. Vedro roztavilo na několika místech asfalt dráhy a široké válce F1 z něj rvaly ohromné kusy. Trať se proto místy změnila ve „škvárovou dráhu“. Oba Lotusy-Renault 95T a jejich piloti se tehdy ovšem nacházeli ve výborné formě a nic jim nebránilo v tom, aby si zajistili první startovní řadu. Zbytkem startovního pole nemilovaný Nigel Mansell (v Detroitu dle názoru „velkých hvězd“ zavinil startovní hromadnou nehodu) vykouzlil již v pátek mezi betonové kvádry čas, který byl o 0,6 s rychlejší než výkon kolegy Elia de Angelise, a zajistil mu tak jasnou pole position.
Od Zandvoortu 1978 to bylo poprvé, co první startovní řadu opět tvořily Lotusy. V sobotu dopoledne se stav trati ještě zhoršil. De Angelis si dopoledne „polibkem zdi“ poranil nohu a do poslední session odpoledne ani nenastoupil. Někde v chládku se schoval i Mansell. Byl si jist, že za daných okolností jeho čas stejně nikdo nepřekoná. A měl pravdu.
Obětí klouzavé trati bylo více. Martin Brundle si při havárii nalomil nohu a závod sledoval v nemocnici v televizi. Philippe Alliot zničil své jediné šasi a musel také jen přihlížet, René Arnoux se o zeď otřel nesčetněkrát, svůj monoppost Ferrari ale nedokázal zničit a zajel za dobrým Derekem Warwickem (Renault) čtvrtý čas. „Když tu nic neriskuješ, tak se kvalifikuješ vzadu,“ vysvětlil jinak zdrženlivý Niki Lauda skutečnost, že „byl ve zdi“ hned dvakrát. Zajel pátý čas. Mladý Senna (Toleman) dosáhl šestého času již v pátek a v sobotu raději také netrénoval.
Neděle: Štrajk nebo Grand Prix?
Trať byla po sobotních sessions v žalostném stavu. Pořadatel musel reagovat: přes noc vyrukovaly desítky stavbařů, kteří na kritická místa položili nový „koberec“ z rychle tvrdnoucího cement-asfaltu. Pověřená firma ovšem „sáhla“ po dvou různých komponentech – jeden z nich neztvrdl ani do rána.
Ranní „warm-up“ byl nasazen kvůli texaskému vedru už na 7:00h ráno (!), jezdci tedy vstávali již v pět. Když se ale dostavili do provizorních boxů, tak shledali, že se na trati ještě vesele asfaltovalo.
Televizní stanice lpěly na stanoveném startu v 11:00 h a celé divadélko se Ecclestoneovi začalo bortit. Lauda se těsně před jedenáctou postavil do čela frakce jezdců, kteří nechtěli bez přezkoušení dráhy vyrazit. Hrozil štrajkem a navrhl pořadateli „10 zkušebních kol a pak si zase promluvíme“.
Mansella tohle ovšem nezajímalo – šance startu z pole-position ve výborném voze si prostě nechtěl a nemohl nechat ujít. Nastartoval a vyjel k semaforu u výjezdu z boxů. Lauda k němu sice přiskočil a začal na něj řvát, že se nejede, Brit si ale prosadil svou a vyjel. To bylo znamení pro ostatní a opustili boxy také. Po čtyřech zkušebních kolech se všichni seřadili na startu – i když věděli, že na ně čeká šotolínové rodeo. Ecclestone a pořadatelé si oddechli: satelity nebyly pronajaty nadarmo. Naopak, měly vysílat do světa jeden z nejzábavnějších závodů Formule 1 dějin...
Nigel Mansell – hrdina...
Po startu se na čele usadily Lotusy Mansella a de Angelise před Warwickem, zatímco někde daleko za nimi již "lepil" Hesnaultův Ligier ve zdi. Francouzově příkladu během dalších kol následovaly obě Alfy Cheevera a Patreseho a svůj Tyrrell napasoval do jednoho z betonových pontonů i geniální Němec Stefan Bellof. Další obětí povrchu se stal Warwick. Předjel sice druhého de Angelise a atakoval i lídra Mansella. V 11. kole to ale s pozdním brzdným bodem přehnal a skončil v bariéře ze starých pneumatik. U Renaultu tedy mohli brzy balit, protože si druhý vůz s Tambayem v kokpitu urval o zeď zadní kolo jen o půl hodinky později.
Zajímavé je, že havarované vozy tehdy jednoduše nechali stát na místě nehody podél dráhy a závod se obešel bez připitomělých neutralizací známých z "nové doby". Jezdci si tehdy prostě museli pamatovat, kde cestou přibývají nové a nové překážky. Kdyby v Dallasu roku 1984 aplikovali dnešní „neutralizační overkill“, tak by se závodilo asi jen pět kol.
Po čase Lotusy na čele trochu povolily v tempu. Dohnal je Rosbergův Williams-Honda a také oba McLareny. Od 19.kola útočil Rosberg divoce na Mansella a oba předváděli opravdu senzační souboj. Až do 35. kola udržel Brit vedení, než i on zavadil předním pravým kolem o zeď a musel nakrátko do boxů.
...nebo kašpar?
„Establishment Formule 1“ Mansellovi úspěch nepřál, zvláště Rosberg se o jeho výkonu vyjádřil negativně: „Choval se na trati jako idiot.“ „Brummieho“ fandové ovšem viděli v Nigelově jízdě senzaci. Vedení nejdřívě hrdinsky bránil proti Warwickovi, pak proti de Angelisovi, nakrátko i proti Prostovi a nakonec právě proti Rosbergovi. Co zuřivě pěstí hrozící Fin čekal? Že ho pilot z Birminghamu pustí před sebe dobrovolně? To by u Lotusu asi jásali nadšením.
Dráha se mezitím pochopitelně dále horšila a po drolící se vozovce uklouzli do nic nepromíjejících zdí de Casaris (Ligier), Cecotto (Toleman), Piquet (Brabham), Senna (Toleman), Surer (Arrows) a Alboreto (Ferrari).
Od 49. kola to vypadalo, že i vše nakonec dopadne tak jako většina závodů ročníku 1984: Dvojím úspěchem McLarenů-Porsche. Alain Prost se totiž dostal na špičku a Lauda začal dotírat na druhého Rosberga. 40stupňové vedro ale dalo zabrat i favorizovaným jezdcům Rona Dennise. Podél dráhy to již vypadalo jako na parkovišti a od 57. kola parkoval i Prost: „Jen jsem se lehce otřel o zeď...“ O čtyři kola později si vedle něj na místo diváka mohl přisednout i Lauda: „Dvě třetiny trati teď odpovídají škváře. Už po pěti kolech se ten jejich asfalt zase začal drolit. Udělali si tu z nás dobrý den. V Detroitu a Dallasu by si měli vzít příklad z Monaka, jak se pořádá závod městem.“
Na rozdíl od nich se Rosberg dokázal s podmínkami vypořádat bez podobné chyby a slavil po úmorných 2 h 1 m 22,617 nezapomenutelné vítězství. Po dojezdu byl také groggy – na nohy ho ale postavila jako obvykle cigareta! Arnoux dojel před de Angelisem druhý, Laffite byl se dvěma koly odstupu na vítězsného týmového kolegu čtvrtý a nenápadný, ale spolehlivý Ghinzani dojel malému týmu Enza Oselly pro dva skvělé bodíky.
Největší závěrečnou show tohoto rodea si ale pro televizní diváky schoval „muž víkendu“ Nigel Mansell. Jeho kondice a tím i koncentrace dostaly v černém voze a v černém overalu vedrem zvláště zabrat. V posledním kole znovu zavadil zádí vozu o betonový val a zničil si tím převodovku. S šachovnicovým praporken na dohled zůstal jeho Lotus na rovince stát. Nigel tedy vyskočil z kokpitu a začal auto ve vládnoucí neuvěřitelné výhni do cíle tlačit. Chybělo mu ještě 70 metrů, když dehydrován ztratil vědomí a jeho hlava těžce dopadla nejdříve na přední kolo vozu a pak na rozpálený asfalt Dallasu – ještě, že měl přilbu...
Fraška tak byla definitivně u konce. Do Dallasu se Formule 1 už nikdy nevrátila, Grand Prix roku 1984 ale težko někdo z jejích protagonistů kdy zapomene. I když byla průměrem pouhých 129,203 km/h nejpomalejší Velkou cenou dějin...
