Slavík Gott pokračuje v krasojízdě: Vyznamenal i Kubišovou, kterou před lety hanobil
Slavnostní předávání Slavíků proběhlo tento rok – tak jako je to téměř pravidlem – bez výrazného ohlasu. Ceny získali ti, od kterých se to očekávalo, a mnozí ani nezaznamenali, že na trůně absolutního vítěze byl Karel Gott vystřídán Lucií Bílou. A přece předvčerejší večer vyzdvihl na světlo několik skutečností, kterým se nemůžeme vyhýbat donekonečna.
/KOMENTÁŘ/ Stranou přitom nechme uměleckou hodnotu toho, co ocenění umělci produkují, to by bylo dozajista na příspěvek mnohonásobně přesahující zde vymezený prostor.
Snad jen u kapely Ortel se nelze nepozastavit, jelikož jejím uměleckým podložím je neonacismus, rasová nesnášenlivost a dost pochybná hudební zručnost. Souhlasil bych s Mirkou Spáčilovou, která ve své glose k večeru Slavíků píše, že rozptýlení zkostnatělého schématu Gott, Bílá, Kabát a sem tam Klus nebo Chinaski je žádoucí trochu narušit, ale nejsem si jistý, zda právě kapela Ortel je něčím, co by se lépe nehodilo do rubriky hudebních bizarností, jakých na internetu najdeme desítky.
Kubišová s Gottem zas na jednom jevišti
Jádro tohoto příspěvku však neleží v konstatování, že hranice mezi hudebním balastem a tím, čím se prezentují Čeští slavíci, se mnohdy téměř ztrácí. Vlastně bych udílení nejvěhlasnějších tuzemských hudebních cen přešel bez povšimnutí, kdyby mimořádného Slavíka nezískala Marta Kubišová.
A především – kdyby jí sošku nepředal vždy usměvavý Karel Gott.
Mimo dobro a zlo
Karel Gott na hudební scéně zdánlivě stojí mimo jakékoliv morální principy. Podpis Anticharty se jeho popularity nijak nedotknul, pád režimu mu jakožto oficiálnímu umělci nijak neublížil. Zatímco mnoho jiných se za paktování s režimními poměry setkávalo s ostrou kritikou, ba s odsudky (vzpomeňme třeba, jak postavy undergroundu pálily na pražské Kampě knihy Bohumila Hrabala), Gotta jako kdyby střídání režimů zcela minulo.
Nutno dodat, že zpěvák tomu jde celoživotně naproti. Když bylo zřejmé, že revoluce bude úspěšná, přišel Karel Gott do Melantrichu nabídnout pomocnou ruku. "Po návratu jsem zjistil, že jsem trochu pozadu, že všechno podstatné řečeno a z velké části i uděláno už bylo. Odjel jsem tedy do Občanského fóra a řekl jim: 'Jsem tady, co můžu pro vás udělat?'." Proč se tehdy nenašel někdo, kdo by Gottovi taktně či netaktně naznačil, že on už nic dělat nemusí? Inu, všeobecná radost a nově nabytá svoboda generovaly to, z čeho vycházely: toleranci, humanismus. To, co Gott popřel svým veřejným vystoupením při podpisu Anticharty, to, čeho (ať už záměrně, nebo ne) využil, aby se dál vezl na vlně popularity.
Karel a Karel
Nelze samozřejmě někoho bezhlavě odsuzovat za to, že "podepsal". Skutečně by se člověk dnes jen stěží vžil do kůže toho, kdo je vydírán režimem, nevíme, jakým výhrůžkám museli umělci čelit. Není rovněž představitelné, aby byli ti, kteří s režimem spolupracovali, doživotně perzekuováni, to bychom vytvářeli podobné principy jako režim sám. Na druhou stranu by se tak nějak čekalo, že ten, kdo podepsal Antichartu, se nebude hned po pádu režimu hnát do předních řad mezi disenty a emigranty. Už jen ze slušnosti.
Gottův oportunismus však nikoho nepohoršoval. Snad jen Karla Kryla, který s dvaačtyřicetinásobným Zlatým slavíkem zazpíval 4. prosince 1989 před zaplněným Václavským náměstím státní hymnu.
A tak je zcela přirozené, že nepohoršuje ani dnes. Nejen že nepohoršuje, nikdo už se ani nepozastaví nad paradoxem, že Marta Kubišová, svého času mluvkyně Charty 77, přebírá ocenění za životní dílo právě z rukou Gotta, jehož proslov ze 4. února 1977 byl mimo jiné namířen i proti ní.
