Smrt sestry a bílý úsměv: Han Kang a rozjímání nad bílou barvou

Když byly v roce 2016 oznámeny nominace na mezinárodní Man Bookerovu cenu a mezi autory se objevilo jméno jihokorejské autorky, samotná nominace byla pro Jižní Koreu literární událostí. Bylo to poprvé, co se dostalo na knihu této provenience (čeští autoři zatím na podobné vyznamenání čekají marně). Což bylo zároveň poněkud paradoxní – předtím, než se kniha objevila na shortlistu, se prodávala velmi špatně, navíc, jak informuje česká překladatelka Han Kang, Petra Ben-Ari, v doslovu k Vegetariánce, anglický překlad této knihy nebyl zrovna přesný. (Což mimochodem nestálo v cestě tomu, že překladatelka Deborah Smith přeložila do angličtiny všechny tři knihy Han Kang, jež se dočkaly i českého překladu.)

Han Kang každopádně cenu získala, díky čemuž se o jejích knihách začalo mluvit i v dalších zemích, kam byly také následně přeloženy. To, že ocenění Vegetariánky nebylo dílem náhody, potvrdila Han Kang románem Kde kvete tráva (u nás vyšel vloni v překladu Petry Ben-Ari). Právě ten lze myslím z jejího díla považovat za to (jednoznačně) nejlepší a tento názor přetrvává i po dočtení Bílé knihy, kterou nedávno vydalo nakladatelství Odeon, stejně jako předchozí česky vydané autorčiny knihy ji převedla Petra Ben-Ari – za román Kde kvete tráva se dokonce dočkala nominace na cenu Magnesia Litera.

Barva nebarva

Kdo si přečetl a snad i oblíbil předchozí dvě knihy Han Kang, bude dost možné překvapen, vezme-li Bílou knihu do ruky. Nejde totiž o román, ba ani o novelu či povídku. Tvoří ji subtilní, často lyrizované fragmenty, jimiž zřetelně autobiografická vypravěčka obkružuje bílou barvu (ačkoliv, jak podotýká překladatelka knihy v doslovu, bílá barva vlastně barvou není) a její význam – pro ni samu, pro její kulturu, a to i v souvislosti s mezikulturními interpretacemi bílé barvy, jež hrají v knize důležitou roli. V zahraničních recenzích knihy se často objevuje slovo meditace, které je vzhledem k výstavbě knihy i jednotlivých textů vcelku adekvátní.

Jak vyčteme ze slova autorky k textu (bylo připojeno k druhému vydání, z nějž vychází i český překlad), Bílou knihu napsala Han Kang ve Varšavě, kde strávila půlrok na autorském rezidenčním pobytu.  Vypravěčka prochází jí dosud neznámým městem a střetává se s evidentními stopami druhé světové války. Její ambicí, s níž čtenáře seznamuje hned v úvodu knihy, je "napsat knihu o bílých věcech". Následuje výčet předmětů, jež pak motivují jednotlivé kapitoly (či rozjímání): např. novorozenecká košilka, sůl, ale třeba i rubáš či korejský obrat "bíle se usmát". Obrat, jenž je pro vyznění knihy zásadní, jelikož zároveň představuje mezikulturní hranice, na něž musí vypravěčka v cizím městě narážet na každém kroku.

Je-li nějaký jednotící prvek fragmentů, je to, samozřejmě vedle bílé barvy, vypravěččina sestra. Ta se narodila její matce, když jí bylo dvaadvacet let, a žila pouhé dvě hodiny. Právě prostřednictvím Bílé knihy se vypravěčka pokouší s touto událostí vypořádat a do textu se tak dere otázka, co vlastně vypravování tváří tvář smrti zmůže.

Kde je hloubka

Petra Ben-Ari píše v doslovu: "Zdánlivě nesourodá sdělení mohou rezonovat s trendem přejímání textové struktury, typické pro sociální sítě či blogy, do literatury. Obsahově však spíše tíhnou k nadčasovým zřením." Nutno podotknout, že v některých případech pouze obsahově. Samotné vyznění jednotlivých fragmentů je někdy až příliš subtilní – jako by vybízely čtenáře, aby jejich hloubku nikoli interpretoval, ale stvořil. Celá Bílá kniha dozajista vyžaduje čtenáře aktivního. Zda nebude čtenář aktivní až příliš, není nakonec nejdůležitější – alespoň do té doby, dokud bude mít pocit, že se mu aktivita při četbě vyplácí.