Socialistické dětství na sídlišti: Šedivá hrůza, nebo zážitky jako z foglarovek? Záleží na úhlu pohledu
Socialistická sídliště. Šedivá, neosobní, smutná místa přeplněná lidmi. Do stejných nebarevných domů, do bytů, které byly jeden jako druhý, se stěhovaly tisíce lidí. Dospělí, důchodci i děti. Co mohly takové děti zažívat a prožívat v téhle šedivé betonové džungli? Podle vyprávění pamětníka té doby, pana Jana, to rozhodně nebylo žádné utrpení.
Lesy, louky, volnost, žádné velké starosti… Tak rádi vzpomínáme na dětství. Jenže, co když jde o generaci, která vyrůstala na sídlišti? Mohou se i takoví lidé s nostalgií ohlížet za roky prožitými mezi šedivými paneláky na často ještě neupraveném staveništi?
Dětství jako od Foglara
„Za komunistů na sídlišti Fučíkova jsem prožil nádherné dětství. A doufám, že nejenom já. Když se po listopadu začaly objevovat v knihkupectví knížky od Foglara, tak jsem nerozuměl tomu, co je na nich zvláštního, protože taková dobrodružství jsme prožívali dnes a denně. A myslím, že to dětství, které jsme prožili na sídlišti Fučíkova, prožívaly milióny dětí,“ zamýšlí se dnes již dávno dospělý pan Jan.
Dobrodružství ve výtahu
„Mohl bych vyprávět stovky dobrodružství, která jsme tam zažili. Třeba když jsme se nastěhovali do paneláku, bylo mi tak 5 let. Sídliště se ještě dokončovalo a dělníci tam používali klecový vnější výtah, který vedl až nahoru. My jsme si s kamarády dole hráli na pískovišti a dívali se strachem na to, jak ten výtah jezdí nahoru a dolů. Když nás viděli dělníci, jak to všechno sledujeme, tak nás jednou svezli. A týden jsme si pak měli o čem vyprávět,“ vzpomněl na jednu z příhod, které se usadily v dětské mysli a vydrží v ní navždy.
Celý den venku
„Středobodem našeho dětství byla stará zahrada. To byl komplex budov ke zbourání, na jejichž místě pak vyrostly další nízké paneláky. V těch budovách už skoro nikdo nebydlel, tak jsme je neustále prolézali. Stavěli jsme si tam bunkry. Byly tam ovocné stromy, na které jsme denně lezli. Také tam byla studna a vedle dětského hřiště byl kontejner na plastové láhve. Pár jsme si jich ‘nakradli’ a celý den jsme proti sobě vedli vodní bitvy.“ I takové zážitky patří k dětství, a jak je vidět, ani sídliště je dětem vzít nemohlo. Jen se zkusme zamyslet nad tím, jak bychom se dnes na takové dětské hry mezi paneláky dívali. Kolik by se našlo sousedů, kteří by zavolali minimálně městskou policii? Staré opuštěné domy, studna – pustili bychom svoje děti na takové „hřiště“?
Sovětský soused nemohl chybět
„Myslím si, že tak polovina bytů na tom sídlišti byla služebních pro vojáky z nedaleké základny. A pamatuji se, jak jeden čas ve 4. paneláku bydlelo několik sovětských rodin. Jedna z nich měla kluka našeho věku, tak jsme si s ním často hráli. A nejraději jsme byli, když jsme šli na návštěvu k jeho rodičům, protože jsme dostali hodně strašně dobrých ruských čokoládových bonbónů.“ Dětem bylo podle vyprávění pana Jana zkrátka jedno, odkud ten či onen jejich kamarád pochází, nebo třeba kdo se zná s někým z tehdy zavrhovaného Západu.
Soused se západními kontakty
„Jako dítě jsem byl snad ve všech bytech, které byly v našem vchodě. Třeba soused vedle nás byl velmi starý hodný kněz. Často si dopisoval s někým, kdo žil v Americe, takže jsem při každé návštěvě dostal americké známky, což mi kamarádi záviděli,“ vzpomíná pamětník s nostalgií, protože podle jeho názoru „sídliště za komunistů vždy bylo plné dětí a lidí. Měl jsem pocit, jako kdybychom byli jedna rodina. Zato teď je plné aut a je to mrtvé místo, kde žijí navzájem izolovaná individua.“
Jak to vidíte vy? Chtěli byste bydlet na sídlišti? Žili jste tam jako děti? A jak na tu dobu vzpomínáte?
Zdroj: redakce, vzpomínky pana Jana
KAM DÁL: Pro benzin do lékárny nebo k hokynáři. Komunisté povznesli čerpací stanice na novou úroveň.
