Socialistické Vánoce měly pro spoustu lidí větší kouzlo než dnešní svátek konzumu. Děti často netuší, co by si ještě mohly přát
Socialistické Vánoce byly sice chudší, určitě jsme si nemohli dopřát tolik, jako si dnes i přes všechny problémy dopřeje většina rodin. Omezený sortiment zboží a obecně skromnější život ale přece jen jedno dokázal: povýšil kouzlo Vánoc na zázrak, když se pod stromkem objevil doslova vytoužený dárek. Jsou na tom dnešní děti lépe, nebo vlastně o hodně přicházejí?
Kouzlo Vánoc si i v socialismu vždy užívaly hlavně děti, které ještě věřily, že jim dárky pod stromeček skutečně přinesl Ježíšek. S tím nenadělali nic ani komunisté, kteří se po jistou dobu snažili adoptovat Dědu Mráze. Nepovedlo se - naštěstí, stejně jako se po revoluci nepodařilo Santovi nahradit toho našeho, skutečného a pravého Ježíška u nás doma. I když mnohdy okupuje obchody, pod stromek ho nepouštíme.
Byly socialistické Vánoce kouzelnější?
Zářící pokoj, svíčky, slavnostní atmosféra a dárky, to vždy byl a je dodnes sen většiny dětí. Když navíc ještě v některých rodinách Ježíšek “přinese” s dárky i stromeček, je iluze dokonalá a děti si z takových chvil odnáší zážitky na celý život. Ale co si budeme povídat, těší se i ty větší děti a těšíme se většinou i my, dospělí. I přesto, že dnes si většina rodin může dovolit pořídit svým dětem mnohem víc, než tomu bylo za socialismu, stěžují si mnozí, že už Vánoce nejsou takové, jako bývaly. A svým způsobem mají pravdu - socialistické Vánoce měly svoje další, neplánované kouzlo, o které jsme dnes ochuzeni. Kouzlo nedostatkového zboží, omezených možností a obecně skromnějšího stylu života…
Hojností děti ochuzujeme o radost
„Pamatuji si, že jsem se jako dítě třeba už od října těšila, jestli se pod stromečkem objeví to, po čem jsem opravdu toužila,“ vzpomíná pro Čtidoma.cz padesátiletá paní Jana. „Nebyly to žádné ohromné dary, ale třeba dnes tak obyčejné fixy. Jistě, měla jsem sadu, kterou jsme potřebovali do školy, to nemohu říct, že by nebyly, ale já jsem si přála velkou sadu v takové kulaté plastové krabici, možná si ji ještě mnozí vybaví. Ty fixy se daly i v té době běžně koupit, ale stály přece jen víc než menší balení. To bylo rozhodující. Navíc to nebyla nezbytnost a takové věci se jen tak nekupovaly.
Zbytečnosti se nekupovaly jen proto, že jsme je v tu chvíli jako děti chtěly. Na takovéhle věci jsme si přece jen museli počkat do narozenin nebo pod stromeček. A to ještě nebylo jisté, které z přání se nám splní,“ říká Jana. Čekání na Vánoce pak bylo i pro děti z rodin, které neprožívaly svátky jako věřící lidé, doslova kouzelné. „Delší čekání na splnění snu má svoji roli, takového dárku jsme si pak víc vážili a radost z něj přetrvávala týdny i měsíce.“ Dnes mnozí rodiče kupují dětem drobnosti nebo i větší dárky průběžně, a tak ten jediný kouzelný den pak ztrácí svoji jedinečnost. „Zdá se mi, že tím, jak chceme dětem dopřát co nejvíc, je vlastně ochuzujeme,“ doplnila padesátnice Jana s tím, že samozřejmě dětem přeje hojnost a větší možnosti, než měla v jejich věku ona sama, ale jisté hranice by být podle ní měly.
Děti netuší, co by si měly přát
Stejně jako ona se dívá na dnešní Vánoce také pan Kamil, pětačtyřicetiletý otec tří školáků. Také on pro Čtidoma.cz přiznává, že se mu zdá, jako by si v dětském věku Štědrý den užíval více než jeho potomci. „Musím uznat, že se také snažíme, aby děti měly pokud možno všechno, co potřebují. A potom je tady také široká rodina, babičky a dědečkové, tedy a strejdové. Ti při každé možné i nemožné příležitosti, při každé návštěvě vozí dětem maličkosti, k svátku nebo narozeninám se sejde třeba deset dárečků. Každý chce udělat radost a jistě to myslí dobře,“ vypočítává pan Kamil a dodává, že dětem samozřejmě všechno přeje, ale má to i svoje zápory.
„I když se s manželkou snažíme okolí vysvětlovat, že stačí jeden dárek k narozeninám, zatím se nám to nepodařilo. Navíc děti jsou naštěstí přes to všechno stále skromné, vlastně ani netouží po dalších věcech. Chtěli bychom ale, aby měly pod stromečkem něco, co jim udělá opravdu radost, z čeho se budou dlouho těšit. Zjistili jsme ale, že když se zeptáme, co by si přály, netuší, o co si říct. Dokonce je vidět, že jsou s trochou nadsázky ve stresu, protože by nám rády udělaly radost a prozradily svoje přání. Jenomže vlastně žádné nemají.“
Dárek by neměl přijít hned
Je to dobře, nebo špatně? Jsou samozřejmě děti z rodin, které mají stále hluboko do kapsy, děti samoživitelů, rodičů, kteří nemají štěstí na dobrou práci nebo se zkrátka dostanou do zlé životní situace. Stále je ale dnes přece jen většina těch, které na dárky nemusí čekat od léta až do Štědrého dne. Je to dobře, nebo vlastně tak trochu škoda? Rozhodně nikdo nevolá po návratu socialistického zásobování a už vůbec ne režimu, nikdo nechce brát dětem jejich radost - právě naopak. A tak se možná pro příští rok můžeme trochu zamyslet nad tím, jestli nebude pod stromečkem větší radost, když svým dětem také někdy něco odepřeme a splnění jejich velkého přání odložíme na později. Třeba i o několik měsíců, právě na Štědrý den.
Ať mají Vánoce zase kouzlo těšení a splnění velkého snu.
- V dávné minulosti se dávaly dárky spíše na Mikuláše. Pak ale v 16. století přišla německá reformace a s ní i odmítání některých světců, včetně tohoto. Lidé se ale obdarovávání nechtěli vzdát, a tak posunuli tento zvyk o pár dnů, na dobu narození Ježíše.
- První dárky byly spíše almužnou, dobročinností pro chudé, kteří tou dobou obcházeli domácnosti. Šlo hlavně o jídlo, případně drobné mince a někdy obnošené kousky oděvu.
- Tradici, že dárky nosí dětem právě Ježíšek, ale historie spojuje až s poněkud pozdější dobou, kdy v baroku propojili vánoční dárky s novorozeným Spasitelem jezuité.
- Ježíšek rozhodně nechodí po celém světě, to by těžko stíhal. Naopak - oproti Santovi má poměrně malé území. Kromě Česka se musí stavit také na Slovensku a také v Německu a Rakousku, Maďarsku a ve Švýcarsku. V těchto zemích si ale svoje povinnosti už dělí právě se Santa Clausem.
Zdroj: Česká lidový a církevní rok (A. Vondrušková)
KAM DÁL: Lékaři denně porušují Hippokratovu přísahu bez postihu: Pacienti by měli být rádi, říkají chirurgové.
