Vojtěcha Náprstka hodila přes palubu vlastní matka. Stárnoucí feminista se ženil těžko a až před padesátkou
Vojtěch Náprstek byl „divný“. Syn hostinského původem z Tuchlovic, bohatý, svobodný a zcestovalý muž, který bral ohledy na zájmy žen a uznával je jako rovnocenné mužům, připadal ve své době mnohým víc než podezřelý. Přesto si dokázal i po svém návratu z amerického exilu vybudovat postavení a těsně před padesátkou se dokonce oženil. Kvůli své sběratelské vášni nakonec nechal zbourat několik domů.
Vojtěcha Náprstka známe hlavně jako zakladatele svého vlastního, tedy Náprstkova muzea. Jeho život byl ale natolik pestrý a zajímavý, že shrnout jej do tohoto jediného konstatování by bylo doslova trestuhodné. Revolucionář, emigrant, vlastenec, truhlář, politik, nádeník, diplomat, provozovatel palírny, bojovník za emancipaci žen, milovník kultury, cestovatel, knihkupec, mecenáš, národopisec, novinář, spisovatel… A také bohatý muž, kterého se potenciální tchyně obávaly. Není to na jeden život dost?
Adalbert Fingerhut, nebo Vojtěch Náprstek?
Adalbert Fingerhut se narodil v roce 1826 jako syn lihovarníka a majitele hostince Antonína a jeho ženy Anny. Proč se zmiňujeme o Adalbertu Fingerhutovi? Takové bylo rodné jméno Vojtěcha Náprstka a ti, kteří prošli alespoň základní výukou němčiny jistě tuší, jak to s ním bylo. Jde o doslovný překlad jeho původního německého jména do češtiny. Mluví se o tom, že se k české podobě přiklonil již na střední škole, v úředních záznamech byl ale jako Fingerhut veden až do roku 1880, tedy do svých čtyřiapadesáti let. Většinu svého zajímavého života tedy oficiálně prožil pod německým jménem, což mu rozhodně nebránilo ve vlasteneckých myšlenkách. Jedna z nich, účast na revoluci v roce 1848, se mu mohla stát osudnou, kdyby po prohrané bitvě raději neutekl do Ameriky.
Svobodná Amerika bez rodinných peněz
Zatímco v jeho domovině mu za jeho účast na vlasteneckých barikádách hrozil trest (jeho bratr byl v následujících letech pod neustálým dohledem policie), Amerika mu nabídla svobodu. Nikoliv ale zadarmo. Vojtěch se totiž rozhodl, že neodjede sám, a tak s ním na loď nastoupila i jeho tehdy aktuální přítelkyně. Problém byl v tom, že právě ta nevoněla Náprstkově bohaté a také – jak se ukázalo – velmi zásadové matce. Ta rozhodně takový život svého syna s „tou ženskou“ platit nehodlala (ačkoliv by mohla) a rozhodla se jej finančně nepodpořit. Chtěl odjet, ať jede, ale ať se o sebe také postará. Dvaadvacetiletý mladík se tedy vydal za oceán jen s kufrem a hlavně bez znalosti angličtiny, což musel být ještě větší hendikep než nedostatek peněz. Mladý vlastenec si s ním ale poradil.
Od nuly až do vládní delegace
Amerických deset let zavedlo Vojtěcha Náprstka do mnoha životních situací, kdy se z obyčejného nádeníka vypracoval až na knihkupce nabízejícího své služby tamním Čechům a vlastencům, kteří – stejně jako on – museli uprchnout ze své domoviny. O jeho knihkupectví se tak rychle dozvídali další a další, až se přirozeně stalo centrem krajanského setkávání. Stejně tak se šířilo povědomí o jeho znalostech, což vyústilo v jeho účast na „vládní návštěvě“ u indiánského kmene Dakotů, indiánského kmene, který do té doby žil stranou od jakékoliv civilizace. A to byl patrně ten moment, který po letech vyústil v demolici mnoha pražských domů proto, aby mohl navrátilec zřídit etnografické Náprstkovo muzeum.
Emancipace především
Svoji mladou přítelkyni si tehdy Náprstek za ženu nevzal a po amnestii, s níž mu přece jen pomohla jeho matka, se přes Paříž vrátil domů sám. Bylo mu dvaatřicet let a mohl být dobrou partií pro mnohé mladé dívky. Nejen proto, že pocházel ze zámožné rodiny, ale byl to také muž s velkým rozhledem, s konexemi ve vyšších sférách a se smýšlením, o němž se ženám většiny tehdejších mužů mohlo jen zdát. Vojtěch Náprstek byl velkým podporovatelem ženské emancipace, a to dokonce do té míry, že se je snažil zapojit do tehdejšího společenského života třeba účastí na přednáškách pořádaných v jeho domě. No uznejte sami: nebylo to „divné“?
„Není on nějaký divný, paní radová?"
Tak k tomu ostatně přistupovaly i mnohé již zralé ženy, matky jeho možných nápadnic. Není tak divu, že i přes svůj přístup k ženským právům měl s hledáním partnerky problémy. Dokonce se ani nesměl účastnit ženských setkání a přednášek, které pořádal. K tomu účelu si musel domluvit své zástupkyně – angažované ženy Boženu Němcovou a Karolinu Světlou. K jeho problémům se ženami přispívalo také vědomí, že se jeho matka nespokojí jen tak s ledajakou. Nakonec se ale přece jen oženil, i když to stihl jen tak tak před padesátkou. Jeho vyvolenou se stala dcera domovnice v jejich rodinném domě. Původně to byla dělnice v Fingerhutově lihovaru, ale svojí pílí a inteligencí rychle vystoupala nejen na žebříčku kariérním, ale dostala se také do srdce Vojtěcha Náprstka.
Po boku inteligentní Josefy
Další Náprstkovy kroky pak už vedly až do jeho smrti v osmašedesáti letech po boku jeho manželky Josefy, která mu vydatně pomáhala v jeho sběratelské vášni, díky které dodnes stojí Náprstkovo muzeum. Vlastních dětí se sice nedočkali, ale díky jejich štědrosti mohlo pět sirotků vyrůstat v klidu a dostalo se jim výchovy, jakou by si neuměli v tehdejších podmínkách jiné opuštěné děti ani představit.
Zdroj: wikipedia, plus.rozhlas, timixi
KAM DÁL: Krutý mongolský vládce stahoval lidi z kůže. Jednu z nich dostalo Národní muzeum v Praze.
