Vražda Otýlie Vranské: Kriminalisté tvrdí, že našli pachatele, možná jsou ale zase úplně vedle

Nejdříve se podívejme, kdo vlastně byla Otýlie Vranská. Narodila se 9. března 1911 na Slovensku, v městě Brezno nad Hronom v Banskobystrickém kraji. Byla ze skutečně chudé a početné rodiny, měla čtyři sourozence. Otec pracoval jako metař v ulicích města, rodina takřka nepřetržitě strádala.

Otýlie se dostala na „šikmou plochu“ již v dětství, za krádež dostala tři roky v polepšovně, poté v 18 letech byla trestána za potulku (pozn.: výraz pro tuláctví, za Rakouska-Uherska a první republiky byl tento životní styl zakázán). Není divu, že se rozhodla hledat štěstí v Čechách, konkrétně v Praze, kam roku 1933 odjela.  

V Praze štěstí nenašla 

Otýlie ani v Praze neudělala díru do světa, naopak nejspíš patřila k těm, kdo viděli hlavní město jako místo splněných snů, realita však byla daleko tvrdší. Neměla trvalé zaměstnání a dělala zrovna to, co jí život přinesl, hodně pracovala v hospodách, kde myla nádobí a obsluhovala. 

Přivydělávala si také prostitucí, nebylo to však její hlavní povolání, jak se často mylně uvádí. Za své služby dostávala peníze, ale poskytovala také například ubytování. Z výslechového protokolu se dochovalo svědectví, že jí jeden muž zaplatil 19 Kč, k tomu oběd a pivo (z protokolu explicitně nevyplývá, že se jednalo o úplatu za sexuální služby, ale lze to předpokládat). Pro představu, krásné nové boty od Bati stály v té době 20 Kč.  

Poslední hodiny nebohé Vranské 

Den 1. září 1933, který se stal Otýlii osudný, začal jako každý jiný. Vranská měla hodnou, ale přísnou bytnou. Ačkoliv jí dlužila za nájem, bytná ji často hostila. Stejně tomu bylo toho dne, kdy Vranskou pozvala na švestkové knedlíky. Spořádala jich čtrnáct a zapila je černou kávou. Zde nastává jeden ze zlomových bodů celého případu. Bytná Vranskou varuje, že pokud chce znovu přijít po půlnoci, tak ať radši domů vůbec nechodí. Vranská byla typ člověka, kterému se říkalo „nočňátko“, ráda se bavila dlouho do noci. Také v onen zářijový den si užívala života, až zapomněla na slib, který dala bytné.

Jedinou možností se jí jevila její známost, rotmistr Josef Pěkný. Byl poslední osobou, která dle protokolu s Vranskou mluvila. V té době neměly tramvaje pevný řád, měla štěstí a vystoupila v Michli, kde onen voják bydlel. Respektive štěstí v neštěstí. Rotmistr byl doma, co přesně se tehdy stalo, není jasné, ani zda se na činu podílela prostitutka Antonie Koklesová, která ten večer s Pěkným byla. Kriminalisté vsázejí na verzi, ve které prý Vranská rozhlašovala, že dostala od Pěkného příslib ke sňatku, ten však svůj závazek nehodlal dodržet. Svou roli mohl hrát také alkohol.

Stačilo, aby Vranská pohrozila Pěknému, že jeho chování oznámí. Důstojníci podléhali vysokým mravním nárokům a vojsko konalo prověrky v jejich okolí, jestli se chovají příkladně. Nedodržet příslib ke sňatku byl tehdy trestný čin. Je pravděpodobné, že v záchvatu vzteku a strachu nad možnou ztrátou kariéry celý problém vyřešil tak, že Vranskou podřízl. 

Nové indicie 

Všechny stopy vedou právě k rotmistrovi Pěknému, možná také k prostitutce Antonii Koklesové, která ten den s rotmistrem byla, znala se s Vranskou a prokazatelně se ti tři toho večera viděli (jak udali do protokolu Koklesová i Pěkný). Koklesová také zdůraznila, že Vranské její vztah s Pěkným nijak nevadil. Podle jejich výpovědi měli potkat Vranskou, po čase stráveném společně Koklesová odešla s Pěkným a Vranská šla svou cestou.

Pěkný však svou původní výpověď změnil, a to tak, aby se shodovala s verzí Koklesové. Také tvrdil, že v inkriminovaný čas vraždy byl dát výpověď a šel si hledat nový byt. To se ukázalo jako lživé (bylo to i nelogické, aby dával výpověď bez nového bydlení). Pěkný bydlel v Michli ještě další čtyři roky, až poté se přestěhoval.  

Když se rozběhlo pátrání poté, co byly nalezeny kusy těla v kufrech v Bratislavě, hledala policie rotmistra z Michle. Bydlel zde jen jeden, musel vědět, že je hledaný, ale nepřihlásil se. Byl označen, když si policisté nechali nastoupit jednotlivé útvary a se svědkyní hledali dotyčného rotmistra. Z jeho minulosti víme, že coby legionář sloužil jako průzkumník, jako takový musel umět podřezat člověka.

V neposlední řadě byl majitelem na svou dobu poměrně luxusního bytu, ve kterém měl i vanu. Ta byla nutností k takovému činu, tělo nebohé Otýlie Vranské bylo po vraždě omyté. Pitevní protokol vyvrátil, že by byla rozřezána zaživa. Smrt byla způsobena podřezáním doslova od ucha k uchu, při kterém vrah vyvinul značnou sílu a uřízl kus výčnělku z krčního obratle.

Nikdy nebude úplně jasno

Místo, kde se čin měl stát, již bohužel nenajdeme, dům prošel asanací a dnes již neexistuje. Ředitel Muzea Policie ČR Radek Galaš se nechal slyšet, že už případu nemusíme říkat „pomník“, pachatel je znám na 90 %. Plná jistota vzhledem k časovému odstupu nebude nikdy, ani zda se činu či odklízení mrtvé Vranské účastnila také Koklesová, veškeré prostředky, které se nabízí, již byly vyčerpány.

Jako zajímavost uveďme, že Koklesová, ačkoliv byla pravděpodobně negramotná, se účastnila všech českých odbojů. Za první republiky přetáhla deštníkem po hlavě německého sympatizanta s nacismem, za což si odseděla za protektorátu trest, za komunismu poté roznášela protirežimní letáky.  

Zdroje: Muzeum Policie ČR, Rozhlas, Čtidoma.cz

KAM DÁL: Osudové varhany Jakuba Jana Ryby: Jejich žalostný stav ho zničil.