Ze dne na den z vily na dlažbě: Jak si po válce stát a lid vyřizovali účty s průmyslníky?
24. října 1945 podepsal prezident Edvard Beneš dekret, který umožnil zestátnění velkých průmyslových podniků. Lidé tak dostali do rukou možnost "vyřídit si účty" s těmi, kteří byli bohatší, ovládali továrny, v nichž pracovali, dostali do rukou majetek, který měl patřit všem. A životy bývalých průmyslníků?
Zmíněný den se stal černým dnem pro československé průmyslníky. Mnohé velké a pro fungování státu zásadní podniky byly podpisem dekretu tehdejšího prezidenta právě toho dne znárodněny zestátněním. Jenomže ani to nebylo všechno, co na bohatou vrstvu čekalo. Lidé, zoceleni i otupěni předchozími válečnými lety, povzbuzeni komunistickou rétorikou a podléhající základním pudům, šli ještě dál a toužili po fyzické likvidaci zámožných sousedů…
Lépe a radostněji
Vlastně ani není čemu se divit, že se lidé po době válečných útrap snažili, aby se měli lépe než v minulých letech. To je pochopitelné a zcela přirozené. Do této doby také dokonale zapadá vzestup komunistů, kteří svými prohlášeními nabízeli div ne okamžitý blahobyt zvláště chudým lidem, dělníkům, kteří za svoji dřinu dostávali často malou odměnu, kterou navíc vzhledem k přetrvávajícímu přídělovému systému ani mnohdy nemohli vyměnit za dostatek jídla pro rodinu. Jak to ale udělat? Je celkem logické, že přišly úvahy - po vzoru Sovětského svazu, jako našeho poválečného vzoru (a vlastně i Spojených států amerických té doby) na znárodnění majetku těch, kteří zkrátka měli nejvíc a do značné míry ovládali svým podnikáním život v zemi.
Konfiskace není zestátnění
Prakticky ihned po ukončení války začalo odebírání majetku zrádcům a kolaborantům, stejně jako německým nebo maďarským státním příslušníkům. Jejich majetek pak byl odebrán bez náhrady a většinou rozdělen mezi československé občany, kteří tak přišli k hodnotám, na které by jiným způsobem do konce života nemohli našetřit. A to po válce určitě nebylo k zahození. Stále to ale byli spíše jedinci, i když ve větším počtu.
Byl to jen začátek
To ale, jak se ukázalo, ani k blahobytu ani k uklidnění situace mezi lidmi nestačilo, natož aby se stabilizoval chod státu v důležitých oblastech, jako jsou doly, ale také těžký průmysl, přádelny a tkalcovny, výroba stavebního materiálu, papírny, ale také důležité banky a kupodivu například i výroba gramofonových desek. Celkem šlo o 2 119 podniků, v nichž pracovalo přes šedesát procent lidí, zaměstnaných v průmyslové oblasti. Zároveň šlo o podniky, které se na celkové výrobě v poválečném Československu podílely třemi čtvrtinami. Rozhodně se tedy nejednalo o zanedbatelnou část průmyslu.
Lid si to přál, stát to potřeboval
Tato zmiňovaná, ale i další - zvláště potravinářská - odvětví průmyslu byla vyjmenována v Dekretu presidenta o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků, podepsaném právě 24. října 1945 s platností od třetího dne, tedy od 27. října. „Zejména radikalizace dělníků ve velkých průmyslových závodech rozpoutala vlnu požadavků po rychlé změně majetku ve prospěch státu. Ten z toho měl pokrývat sociální jistoty a sociální zabezpečení zejména sociálně slabých vrstev, díky čemuž již nemělo nikdy dojít k nějakým sociálním otřesům nebo destabilizaci postavení lidí. To všechno procházelo veřejným míněním, dobovým tiskem,“ vysvětlil jednu z příčin takových změn historik Jiří Kociál v pořadu Historie.cs České televize.
Ze dne na den přišli o všechno
Jaké asi musely být v tu chvíli pocity těch, jejichž rodinný majetek měl ze dne na den připadnout státu? Zpočátku se v případě zestátnění sice hovořilo o jistých kompenzacích, ale v důsledku se určitého odškodnění dostalo jen málokomu. Mnozí ale již v tu chvíli tušili, že tohle nebude ještě konec, že se jistě chystají i další útoky nejen na jejich majetek, ale i na ně samotné. A také že se tak mělo brzy dít. Ten, kdo by snad chtěl svůj majetek bránit, byl označen za pleticháře a podle toho s ním soudy také nakládaly, nehledě na útoky lidu, který dostal moc i chuť vyřídit si po svém účty s těmi, kteří se doposud měli v životě lépe než oni sami. Nebylo tak velkou výjimkou, že členové průmyslnických rodin přišli o život - ať již vlastní rukou nebo “při nehodě” a podobně. A co se stalo s jejich podniky?
Nové vedení a nové cesty. Kam?
Do vedení zestátněných podniků se poměrně rychle dostali lidé loajální k nastupujícímu komunistickému režimu, ta správná politická příslušnost a angažovanost otevřela nejednomu z nich cestu k funkci, a tím také k moci nad svěřeným majetkem a hlavně lidmi, kteří v podnicích pracovali. Jak to dopadalo, si ještě mnozí jistě pamatujeme.
Zdroj: Historie.cs (Česká televize), Centrum pro studium demokracie a kultury, Český rozhlas
KAM DÁL: Neuvěřitelná odvaha: Náctileté členky odboje střílely nacisty a líčily na ně důmyslné pasti.
