Historik Pavel Novák: Tělesné tresty by na školách našly uplatnění i dnes

Začněme trochou historie. Jak dlouho jste byl ředitelem Národního zemědělského muzea?

Ředitelem pobočky Muzeum českého venkova na zámku Kačina jsem byl 22 let.

Co pro vás bylo nejsložitější?
Nejsložitější asi bylo změnit přístup lidí, tj. jak nadřízených v Praze, tak kolegů z Kačiny, kteří mysleli ještě socialisticky.

Co to znamená?
Třeba tak, že "Praha po nás nic nechce, tak co si vymýšlíš nějakou práci". Dlouho nedokázali pochopit, že přízeň veřejnosti si musíme udržet vlastními novými aktivitami. Socialistická návštěvnost dosahující 35-50 000 osob, z nichž převážná část byli družstevníci a žáci zemědělských škol, opadla a na Kačinu chodilo 8 000 návštěvníků ročně. Nové expozice, především navrácení šlechtické instalace do přízemí zámku spolu s cyklem slavností, zvedlo návštěvnost na zhruba 25 000 a moji nástupci ji ještě výrazně zvýšili. Muzeum část z popisovaných let žilo na hranici finančního kolapsu a bylo nutno dělat s minimem prostředků maximum. I v tom se dnes situace chválabohu zlepšila.

O co všechno se ředitel takové pamětihodnosti musí starat a kolik to zabere práce, úsilí a energie?
Specifikum funkce ředitele pobočky bylo to, že vedle manažerské práce měl plný úvazek kurátora sbírkových fondů. To znamená, že aktivně vyhledával v terénu předměty pro muzejní sbírky a odborně je zpracovával. Rovněž připravoval muzejní výstavy a expozice a podílel se na výzkumných projektech. Jako ředitel zodpovídal na pobočce prakticky za všechno počínaje tím, zda někde do zámku neprší, není někde vymlácené okno či nepadá omítka, přes stav zámeckého parku, tj. zda někoho neohrožují padající větve či stromy až po červotočem napadené muzejní exponáty a zastaralé expozice muzea. Musel si v Praze v konkurenci poboček "vyboxovat" co největší rozpočet, k němu hledat dodatkové zdroje a rozpočet nesměl v žádném případě překročit. Za nejdůležitější považuji, že musel mít vizi, co chce ze svěřeného muzea či zámku udělat a všechny akce ať již přímo či oklikou k naplnění této vize směřovat.

Hodně se mluví o nevyužitém potenciálu cestovního ruchu v Kutné Hoře, co si o tom myslíte?
Nerad bych zasahoval do oblasti, v níž se necítím příliš kompetentní. Berte to proto jako můj soukromý názor. Kutná Hora má řadu historických památek, které sem lákají stále větší množství turistů. Jednotlivé objekty pro to dělají opravdu mnoho. S pražskou konkurencí se však nemohou měřit. Kutná Hora bude vždy ta "druhá po Praze". Prostě Pražský hrad zde nemáme, ani Karlštejn a musíme vyjít z toho, co tu je. Lidé budou ze stále rozsáhlejší nabídky vždy vyzobávat to nejatraktivnější a v konkurenci českých turistických jedniček má šanci obstát pouze Kostnice.

Mají takový potenciál i jiné památky?
Jistou šanci má i kutnohorské mincovnictví, ovšem spojené se vším, z čeho vyrůstá, tj. s hutnictvím stříbra a mědi a dolováním. Má to ale jeden předpoklad: musí jít o "živé" dynamické expozice. Na mysli mám rozsáhlý podzemní důl, kde si návštěvník sám vyzkouší vytěžit část rudní žíly a dopravit ji na povrch, sám ji nadrtí, propere, vsadí do pece a bude-li mít čas, tak se dočká i vytavení "jeho stříbra či mědi", kterou pak upraví a nakonec z ní udělá střižky a vyrazí si kutnohorský groš. Část aktivit bude za asistence "průvodce", část zcela samostatná. V každém případě bude muset návštěvník zůstat déle než jeden den.

Ještě něco má podle vás perspektivu do budoucna?
Podle mě je zde ještě nevyužitý potenciál, a to jsou opět doly, ale z úplně jiného hlediska. Důlní prostory, důlní vzduch i důlní voda jsou využitelné v lázeňství. V této oblasti se zatím mnoho nedělá a přitom je to cesta jak udržet návštěvníky v Kutné Hoře minimálně na víkend, spíše ale v řádu týdnů.

Cítíte, že současné vedení města se s tím snaží něco neudělat?
Určitě. Každá radnice stojí před problémem, zda dělat věci pro obyvatele, nebo realizovat něco pro návštěvníky města. Zatímco ta minulá byla aktivní vůči obyvatelům města, ta současná se snaží pracovat pro obě skupiny, přičemž se výrazně angažuje právě v oblasti vylepšení atraktivity Kutné Hory vůči návštěvníkům.

Můžete uvést nějaký konkrétní případ?
Příkladem může být revitalizace Vlašského dvora i snaha najít vhodné investory pro turistické využití některých dnes opuštěných či chátrajících objektů. Ne vždy se to daří, ale ze své praxe ředitele zámeckého objektu vím, že je to běh na dlouhou trať přesahující jedno volební období.

Letos jste měl besedu o historii regionálního školství, čeho si ceníte na současném školství?
Na současném školství si cením kreativity ve výuce, snahy aby se žáci a studenti sami dobrali vlastních výsledků, které jim potvrdí, že se jim nepředkládají nějaké abstraktní pravdy. Výhodou je i větší individuální přístup k jednotlivým studentům. Obrovskou výhodu vidím v možnostech jazykového vzdělávání spojeným s cestováním a pobytem v cizojazyčném prostředí.

A jaké bylo naopak školství v letech minulých?
Na něm bych ocenil hlavně snahu dát dětem do života poměrně široký všeobecný rozhled a připadá mi, že dřívější školství dokázalo dětem tento základ vtlouct do hlavy. Oceňuji rovněž jeho systematičnost.

Dříve byly tresty za nekázeň daleko přísnější, myslíte si, že tělesné tresty našly uplatnění i dnes?
Nepochybně. Ještě jsem zažil dobu, kdy jsem dostal pohlavek nebo rákoskou přes nastavené ruce. A nebral jsem to jako omezování osobní svobody a dal jsem si setsakramentský pozor, abych speciálně tou rákoskou nedostal příště znovu. Souvisí to samozřejmě s autoritou učitele. Někteří kantoři se obešli i bez té rákosky.

A co takový karcer?
Karcer pochopitelně nepamatuji, ale být po škole a psát mimořádné úkoly (a tím si opakovat látku v podstatě drilovou metodou) ano. Byl to zřejmě větší trest pro kantora než pro žáka, ale bylo to vcelku účinné. Domnívám se, že dnes se to s právy dětí značně přehání. Rozhodně nejsem zastánce nějakých drastických trestů, ale považovat pohlavek za div ne trestný čin mi připadá nemístné.

Myslíte si, že v dnešní době má vzdělání menší hodnotu než v době dřívější?
Pokud ho měříme sumou znalostí, tak nepochybně. Nejsem si ale jist, zda to platí i s uplatnitelností nabytého vzdělání. Občas se objeví u mne v práci studenti středních či vysokých škol nebo doktorandi a chtějí něco zkonzultovat pro nějakou školní práci. Tam je úpadek znalostí vidět velmi markantně a ještě více je vidět lenost. Pokud není něco již v digitální podobě, tak studenti to odmítají studovat, protože je to příliš pracné. Přitom práce historika je založena na práci s archivními prameny.

Vím, že jste milovníkem horolezectví. Co považujete za svůj největší úspěch v tomto adrenalinovém sportu?
Spíše se považuji za lezce než horolezce. Hory mne příliš netáhnou. Je tam hodně šlapání a málo lezení. Raději si někde ve skalách přelezu desítku cest než jednu horskou túru. Pod vlivem syna se věnuji okrajově i boulderingu, což je lezení po třeba jen dvou-třímetrových šutrech. Asi něco je na názoru, že hory jsou jako román, skály jako novela a bouldering jako povídka. Za stejnou dobu obvykle přečtete více různorodých povídek a stejně tak vylezete více podle vlastního vkusu vybraných cest či bouldrů.

Co vás na tom nejvíce baví?
Patřím k té menšině lezců, které baví dělat prvovýstupy. Je to namáhavé, drahé (musíte si koupit kruhy, lepidlo aj.), ale ten pocit lézt někudy, kam ničí noha zatím nevkročila, se obtížně dá k něčemu přirovnat. Nikdy jsem nepatřil ke špičkovým lezcům ani prvovýstupcům, ale některé z mých cest se často lezou, lezcům se líbí a toho si cením víc než obtížnosti cesty. Na Prachově patří některé z mých cest již k těžší klasice, na Kokořínsku, kde lezu v posledních letech, patří k těm těžkým, ale i ty nacházejí své opakovatele.

Byl jste někdy v Adršpachu? Z okolí totiž pocházím a také jsem v minulosti horolezectví zkoušel.
Adršpach, to je taková Mekka českých horolezců. To jsem už lezl tři čtyři roky na Vysočině, na Prachově, ve Skaláku i leckde jinde, než jsem se odvážil do Adršpachu. Zdejší rajbasy a hlavně spáry jsou pověstné a nic moc v Adršpachu vylezeného nemám. Nejvíc si vážím cesty Letecká na Milence, mám přelezeny klasické cesty na Starostu, Starostovou, Elišku a další, ale Ádr ve mne vyvolává stále trochu obavu, kterou v jiných skalních městech nemám, která mi znemožňuje lezení v Ádru si plně užít. Jednou dvakrát ročně tam zajedu, ale mnohem raději než skalní město mám pohodový Křížový vrch.

Čemu se nyní stále věnujete?
Dělám (téměř) všechno a stále neodbytnější pocit mám, že vlastně nic. Nicméně mojí prioritou je provozovat všechny mé koníčky do doby, dokdy to bude fyzicky možné. K lezení jsem někdy v roce 1990 připojil ještě jeskyňařinu. V Kutné Hoře se jedná o historické doly, které se snažíme najít, prozkoumat a zpřístupnit a poslední léta se nám to docela daří. Zhruba před pěti lety jsem připojil ještě ovocnářství v jeho historické podobě.

Co to znamená?
Mapuji v krajině staré a krajové odrůdy ovoce a ty přenášíme do genofondových ploch, aby z krajiny nezmizely. Vedle toho se podílím na různých vzdělávacích aktivitách pro školy i pro důchodce. No a mojí stálou láskou je regionální historie. Snažím se ji propojovat s tou celostátní, kterou dělám v práci. Podílím se na vydávání různých regionálních publikací, přispívám do časopisu Krásné město, účastním se tvorby nových kutnohorských expozic apod.

A co pracovní život?
Jsem v Národním zemědělském muzeu na Kačině kurátorem podsbírky zemědělských staveb a venkovských řemesel a docela intenzivně se zabývám výzkumem dějin venkova a zemědělství.

Existují v Kutné Hoře místa, která ještě neznáte?
I když si myslím, že Kutnou Horu znám dobře, vždy mne jednou za dva tři roky překvapí, když se octnu na nějakém okraji Kutné Hory, kde jsem již dlouho nebyl, že tam najednou vyrostla nová ulice, byl tam zřízen mokřad pro obojživelníky či vysázen lesík. A to nemluvím o Kutné Hoře nadzemní. Zatím jsem ještě nebyl na všech kutnohorských kostelních věžích. Mnoho dlužím i Kutné Hoře podzemní. I když jsem na vlastní oči viděl přes 90 % známého kutnohorského podzemí, tak toho neznámého je stále ještě několikasetkrát více než toho známého. Zkrátka, v Kutné Hoře vždy bude něco, kde jsem ještě nebyl, a těším se, že toho ještě hodně uvidím.