Jakub Voráček: Ve Státech je charita součástí kultury. Pokud máš úspěch, společnosti to vracíš

Jakubovi je 27 let a ve slavné NHL každou sezonu sbírá desítky bodů v dresu Philadelphie Flyers. Ne nadarmo se mu dlouhodobě podsouvá, že by mohl nahradit Jaromíra Jágra a být podobným špílmachrem a časem i legendou.

Nikdy na sebe nepotřeboval strhávat pozornost a hodnoty má trochu někde jinde než mnoho jeho hokejových či sportovních kolegů. V rozhovoru jsme ho zpovídali nejen z hokejového, ale také osobního života.

Jak hodnotíš uplynulou sezonu?
Byla dobrá. Mohla by být ještě lepší, ale herně jsem byl spokojenej. To je důležitý pro mě. Škoda, že nevyšlo to mistrovství světa. 

Odborníci se shodují na tom, že současná česká hokejová generace nemůže pomýšlet na velké úspěchy v konkurenci s velmocemi, souhlasíš s tím?
Nemůže? No, kdy český tým mohl konkurovat? To se vždycky musí sejít víc věcí dohromady, je těžký ten úspěch udělat, ale to je s každým týmem. Pokud nejsi Kanada, tak je to vždycky těžký. Ale to hráči tady jsou. Teď po mistrovství podepsalo pět hráčů NHL. Já myslím, že to je jen otázka času, kdy to vyjde. 

Změnilo ti narození syna život, dáváš teď na sebe třeba při zápasech větší pozor?
Ne, to vůbec. Hokej je hokej a syn je syn, já na hokej nekoukám nějak jinak, než když se malej narodil. 

Jak moc je těžké být kvalitním hráčem a zároveň správným otcem?
Těžký to je, protože nejsi třeba deset, čtrnáct dní doma. Pak se na to dítě těšíš strašně moc, ale je to prostě práce. Když přijdu po zápase, tak většinou spí. Ale ráno, když se probudím a on se na mě směje, tak to je supr ráno.

Přemýšlel jsi někdy, čemu by ses věnoval, kdybys nehrál hokej?
Já jsem chtěl být vždycky tenista, hrál jsem tenis jako malej, ale neměl jsem čas na trénování kvůli hokeji. Ale nevím, jestli bych to někam dotáhl. Tak čtyři, pět let nazpátek jsem začal hrát golf, to by mě určitě taky bavilo. Ale ten tady nebyl, když jsem byl malý kluk.

Kdy ti poprvé bleskl v hlavě nápad, že bys mohl založit nadaci pro pomoc lidem s roztroušenou sklerózou?
Petře, což je má starší sestra, byla rmozkomíšní roztroušená skleróza diagnostikovaná před zhruba čtyřmi lety. Tím, jak se začala léčit, poznávala nelehkou situaci pacientů i lékařů. Mluvili jsme spolu, co s tím můžeme dělat, jak můžeme dalším pacientům pomoci. Nakonec jsme se rozhodli založit nadaci, kterou Petra vede. 

Pomáhá nadace finančně i samotné Petře?
Petra nemá z nadace žádný příjem. Naopak, i ona do nadace vkládá své prostředky. Ale díky nadaci jí ta nemoc, to proč onemocněla právě ona, dává větší smysl - může pomáhat druhým lidem a jejich rodinám, které ta diagnóza zasáhla. Vždycky totiž zasáhne nejen toho pacienta, ale ovlivní celou jeho rodinu. 

Kolik peněz už nadace formou příspěvků rozdala a kolika lidem pomohla?
Za dva roky od svého vzniku rozdělila nadace na podporu individuálních pacientů a projektů částku 3 612 017 korun. Podpořila nejen komplexní rehabilitační péči, pořízení rehabilitačních pomůcek, včetně invalidních vozíků, symptomatickou léčbu, ale přispěla také například na pořízení asistenčního psa a pomohla lidem v tíživé životní situaci. Vzhledem k tomu, že je jedním ze stěžejních cílů nadace podpora výzkumu roztroušené sklerózy a vývoje nových léků v Česku, přispívá na provoz celostátního registru pacientů s roztroušenou sklerózou - ReMuS.

Věnuješ se kromě své nadace i jiné charitativní činnosti?
Už druhým rokem dávám 1 000 dolarů při vítězství v prodloužení na projekt Check Your Hearts. Ale dlouhodobě ve Philly pronajímám lóži pro děti nemocné především rakovinou a věnuju se tam i dalším projektům.  

V USA je to tak trochu tradicí, že?
Ve Státech je to součástí té kultury. Pokud máš v životě úspěch, vracíš to společnosti prostřednictvím těch, kteří neměli v životě tolik štěstí. Spousta sportovců se věnuje charitě.