Jan Werich a jeho vztah ke komunistům: Podpis Anticharty chtěl odvolat, ale Štrougal na něj poslal Miloše Kopeckého
Herec Jan Werich byl ikonou prvorepublikového divadla, ale poválečný režim měl nejen s ním, ale hlavně s jeho názory velký problém. A to i přesto, že jeho dvoudílná historická komedie Císařův pekař a Pekařův císař jednoznačně podporovala komunistické myšlenky. Souhlas s dokumentem Dva tisíce slov ale později umělec vyvážil podpisem Anticharty. Dobrovolně, vědomě, nebo omylem?
Kdybychom chtěli hledat ikonu prvorepublikového divadla, určitě bychom museli mezi prvními jmenovat Jana Wericha, který ve dvojici s Jiřím Voskovcem, svým přítelem z gymnázia, oslovoval tisíce a tisíce lidí. V Osvobozeném divadle, stejně jako kinech, kde se později promítaly jejich filmy, bývalo vyprodáno. Pak ale přišla druhá světová válka a oba pánové doslova na poslední chvíli odletěli do Ameriky. Jejich odvážná protinacistická vystoupení jim totiž přinesla jedna z předních míst na žebříčku osob určených k zatčení ihned po obsazení republiky německou armádou. Cesta za hranice byla jediným možným řešením.
Prvorepubliková sláva
Po válce se ještě oba dva vrátili domů do Československa, ale pak přišel únorový převrat roku 1948 a Jiří Voskovec se po dvou letech v roce 1950 rozhodl pro další, tentokráte již definitivní emigraci. Jan Werich zůstal na jevišti i před kamerou sám. Ne, že by svoji roli nezvládal, vždyť například na počátku padesátých let vznikl dvoudílný film Císařův pekař a Pekařův císař. Jeho herectví však bylo založeno hlavně na partnerství, a tak se později obrátil k Miroslavu Horníčkovi, s nímž často vystupoval, kromě toho řídil divadlo ABC, a dokonce se poměrně výrazně angažoval ve filmech a hrách, které rozhodně nešly proti tehdejšímu režimu. Proto také mohl hrát, ačkoliv jeho dlouholetý kolega odešel za hranice. I komunisté tušili, že by národ Werichovým případným zákazem přišel o velkého herce a v roce 1963 mu dokonce udělili titul národního umělce.
Osudový rok 1968
Všechno šlo pro Jana Wericha i jeho věrné diváky – přes všechny změny ve společnosti – celkem dobře až do roku 1968, kdy se, jak dobře víme, po příjezdu vojsk Varšavské smlouvy změnilo téměř všechno. Jan Werich podepsal jedno z nejvýraznějších prohlášení pražského jara Dva tisíce slov, které se vedoucím komunistům vůbec nelíbilo, označili je za dílo kontrarevoluční a s jeho signatáři tak také zacházeli. Kromě toho veřejně podpořil Alexandra Dubčeka, a tohle už nemohlo projít ani Janu Werichovi. Následovaly tedy roky, kdy se s jeho filmy a divadlem museli lidé rozloučit.
Svět bez Wericha
Další roky ukázaly, že to komunisté mysleli opravdu vážně. V rozhlase se nesměly hrát písničky dvojice Voskovec-Werich, z kin a z televize byly staženy jejich filmy. Samozřejmě byly staženy i ty, v nichž hrál jen sám Werich. Dokonce ani v novinách se nesměla objevit zmínka o tomto národním umělci, kterého národ dříve tak miloval, dokonce ani jako připomínka jeho životního výročí.
Anticharta a Jan Werich
Další roky přešly a Jan Werich se bez svého publika trápil. Možná i proto došlo k tomu, že se objevil v hledišti Národního divadla ve chvíli, kdy zapálená komunistka Jiřina Švorcová předčítala takzvanou Antichartu – Provolání československých výborů uměleckých svazů. O co šlo? Dokument měl jednoznačně odsoudit tehdy nepřípustnou Chartu 77 a vyjádřit loajalitu komunistickému režimu. Umělci – více či méně dobrovolně přítomní v sále – pak pod toto prohlášení připojili svoje podpisy. Mnozí toho litovali už na místě, jiní později. Ani Jan Werich nebyl s tím, co tehdy udělal, vnitřně spokojený, ale už se stalo.
Boj za odvolání
Svůj omyl, který si podle všeho bral velmi k srdci, se prý Jan Werich snažil brzy po podpisu napravit a žádal o vyškrtnutí svého podpisu. To už ale v éteru kolovaly záběry právě tohoto umělce, jak sedí mezi ostatními ve Zlaté kapličce a naslouchá prohlášení. Jeho zdůvodnění, že se domníval, že podepisuje pouze prezenční listinu, se organizátorů celé akce zjevně dotklo. Sama Jiřina Švorcová tehdy prohlásila, že šlo o pro ně velmi nepříjemnou situaci, kterou řešil dokonce sám předseda vlády Lubomír Štrougal.
Komunisté poslali Kopeckého
Nakonec soudruzi za Werichem poslali jeho dlouholetého přítele Miloše Kopeckého, který svůj úkol zjevně splnil na výbornou. Jan Werich se se svým podpisem pod Antichartou smířil, lépe řečeno přestal veřejně protestovat. V té době už měl ostatně také zdravotní i rodinné problémy, a tak nechal věci běžet tak, jak běžely. Jen o tři roky později se s Janem Werichem jeho obdivovatelé rozloučili naposledy, ale jeho dílo zůstalo živé a dodnes se můžeme bavit nadčasovými forbínami, divadelními hrami i filmy, v nichž vystupoval ať už s Jiřím Voskovcem, Miroslavem Horníčkem, nebo sám. A pokaždé v nich můžeme najít ještě další, dosud neobjevený význam.
Zdroj: Český rozhlas, Wikipedie, csfd, Česká televize
KAM DÁL: Tajný dopis z koncentračního tábora: Co pomohlo členovi Sonderkommanda přežít?
