Jochen Rindt: Jediný šampión F1, který se o svém titulu nikdy nedozvěděl

Je jednou z největších zvráceností historie F1, že tehdy teprve 28letý Rindt v okamžiku dosažení svého životního cíle již nebyl mezi živými. Doma byl naprostou superhvězdou, jeho pohřeb byl přenášen živě v televizi a postaral se o neuvěřitelnou popularizaci motorsportu v Rakousku. Bez něj by asi ani Lauda, ani Marko, Berger a Wurz nikdy nestáli na startu Grand Prix. Nebýt jeho úspěchů, tak by pravděpodobně neexistovaly ani Red Bull Ring se Salzburgringem.

Sirotek s dobrou základnou a penězi

Karl Jochen Rindt se narodil 18. dubna 1942 v německém Mainzu. Jeho otec byl Němec a matka Rakušanka, válečné události ale i z chlapce udělaly opravdového Rakušana. Při bombardování Hamburgu ztratil oba rodiče a výchovu dítěte převzali prarodiče ve Štýrsku. Osud to však s divokým mladíkem s podivným nosem (kamarádi mu výstižně přezdívali „der Narrische ohne Nas ́n“, tedy „Ztřeštěnec bez nosu“) nemyslel jen zle. Dědovo jmění a zděděný podnik po rodičích zajistily Jochenovi naprosto bezstarostné dětství a luxusní život v poválečné „upper-class“. Více než škola bavilo „dědice“ lyžování.

Společně s kamarády, mezi které patřil i budoucí pilot F1 Helmut Marko (dnes je sportovním manažerem Red Bullu), objevil i rychlé motorky a auta. V osmnácti nastoupil na babičkou darované Simce-Monthlery do svého prvního klubového závodu. Na letišti v Innsbrucku dojel šestý a upozornil na sebe především divokým vzezřením a dravým stylem jízdy. Našel definitivně to, co ho vzrušovalo, a pro sezonu 1962 si pořídil silnější upravenou Alfu Giuliettu TI. S úspěchem nastoupil v několika závodech v Rakousku a Itálii – potřebné finance obstarala opět babička.Třikrát vyhrál a byl si jist: „Chci se stát závodníkem!“

Chci se stát závodníkem!

Vážně závodit ovšem znamenalo přestoupit na monoposty. Finance pro mladíka nebyly problémem – zakoupil Cooper formule Junior a vstoupil na velkou mezinárodní scénu. I zde na sebe úspěchy nenechaly dlouho čekat. Věčně rozcuchaný chlapec ze Štýrského Hradce neoplýval jen penězi – měl bezesporu i talent. Při debutu ve Vallelunze byl nejrychlejší kvalifikace a hned druhý závod vedoucí ulicemi Cesenatica vyhrál! Také zbytek sezony proběhl nadmíru uspokojivě (mj. dojel za týmovým kolegou Barrym druhý v Brně) a když hostovala formule 1 na letišti u Zeltwegu, rozhodl se, že se do této tehdy ještě nemistrovské Grand Prix přihlásí se svým slabším, poněkud modifikovaným vozem. Podnik, který vyhrál jeho pozdější velký rival, kolega a zaměstnavatel Jack Brabham, nedokončil.

Právě od Brabhama si pořídil svůj další monopost, australcovu kreaci BT10, se kterou se roku 1964 ve formuli 2 postaral o nejednu senzaci. Startoval i v Anglii a bylo to na již dávno neexistujícím okruhu v Crystal Pallace, kde za sebou poprvé nechal světovou elitu. Jmenovitě Grahama Hilla, Jima Clarka a Denny Hulmea. Jeho jméno teď bylo v motoristických kruzích známé – i když jej mnozí ještě pokládali za Australana. „Ztřeštěnec bez nosu“ se bezpečně usadil mezi špičkou formule 2 a koncem srpna byl zralý pro MS formule 1.

Debut ve formuli 1 a vítězství v Le Mans

Závod na letišti v Zeltwegu byl shodou okolností konečně přijat do kalendáře mistrovství světa a debut mladého divocha pomohl na primitivní dráhu přilákat desetitisíce zvědavců. Jochen jel na soukromém tmavomodrém Brabhamu BT11-BRM týmu Roba Walkera. V kvalifikaci byl 13. z dvaceti účastníků, kvůli zlomenému řízení však neviděl šachovnicový praporek. Následující sezona 1965 znamenala Rindtův definitivní mezinárodní průlom. Ve formuli 1 už startoval pravidelně. Vedle Bruce McLarena se stal dvojkou továrního týmu Johna Coopera. Jeho nejlepším výsledkem s typem T77-Climax bylo 4. místo na Nürburgringu.

Zatímco se v Grand Prix ještě musel spokojit s průměrným materiálem, dokázal ve formuli 2 (jezdil na Brabhamu týmu Winkelmann) zářit a zvítězil v Remeši. Svého do té doby největšího triumfu ovšem dobyl nečekaně na jiném parketu: při 24h v Le Mans. Ve francouzském klasikovi nastoupil podruhé (roku 1964 nedojel) – na „poslední chvíli“ jej angažoval Luigi Chinetti pro svůj „americký Ferrari“ týmu NART. O kokpit se dělil s Američanem Mastenem Gregorym (účastník 38 GP F1) a po vražedném maratonu se mohli radovat z vítězství, které jejich jména nadobro proslavilo.

Hned začátkem závodu ztratili téměř půl hodiny v boxech, jízdou stylem „všechno nebo nic“ a díky smůle továrních Fordů a Ferrari se jejich starý 250LM nakonec prosadil. „Jel jsem tak rychle, jak to jen šlo. Na plný plyn až do poslední hodiny. Říkal jsem si, že se ta kára buď rozpadne, nebo vyhrajeme – a vyšlo to!“ radoval se Jochen. Jednalo se zároveň o historicky poslední vítězství značky Ferrari v LaSarthe...

Otevřený účet s formulí 1

Ale zpět k monopostům: i roku 1966 startoval rakouský idol za tým Cooper ve formuli 1 a za Winkelmanna ve formuli 2. Ve formuli 1 byly zavedeny třílitrové motory, což zastihlo Johna Coopera špatně připraveného. Své piloty vyzbrojil zastaralým dvanáctiválcem Maserati, jehož koncepce pocházela z 50. let.

I když jeho vůz zdaleka nepatřil do „stejné ligy“ jako Surteesův Ferrari 312, Brabhamův BT 19,nebo Stewartův BRM 261, dokázal Rindt dokončit šampionát na senzačním třetím místě. Postarala se o to především jeho druhá místa ve Spa (kde poprvé ochutnal vedení) a ve Watkins Glenu. K tomu třetí místo na Nürburgringu – exceloval tedy zvláště na okruzích, kde byly v popředí zejména umění a odvaha pilota.

Příští sezona ovšem byla silně poznamenána Cooperovým pokračujícím úpadkem. Typy T81 a T86 se vyznačovaly krajní nepolehlivostí a Jochenovou „kořistí“ byla pouhá dvě čtvrtá místa. Roku 1967 se učil především trpělivě snášet rány osudu a čekat na svou šanci. Sbíral ale i zcela nové zkušenosti: na Eagle Dana Gurneye startoval na oválu v Indianapolis, „největší závod světa“, kterému nikdy nepřišel na chuť, ale nedokončil.

Manažer Bernie Ecclestone

Bylo to právě v polovině 60. let, kdy začal prohlubovat své přátelství k dřívějšímu majiteli stáje Connaught a obchodníkovi s ojetými vozy, Bernardem Ecclestonem. Brit se stále silněji staral o Rindtův management a o to, aby co nejvíce vydělal.

O Jochena si v tomto kritickém období nikdo starosti dělat nemusel, že je stále ještě „top“, dokazoval publiku pravidelně ve formuli 2, kterou zcela ovládl. Roku 1966 vyhrál Eifelrennen na Nürburgringu a v Brands Hatchi. O rok později (stále ještě na Winkelmannově voze) nebyl prakticky vůbec k poražení: 15x nastoupil, z toho 9x vyhrál a 4x dojel druhý. Formule 2 se tehdy proměnila ve „formuli Rindt“.

Hnán přáním mít i ve formuli 1 vůz schopný vítězství, přesedlal roku 1968 na výrobky Jacka Brabhama, se kterými již léta měl výborné zkušenosti z F2. K týmu „Black Jacka“ však přišel právě v období, kdy Australanovy motory Repco ztratily na konkurenceschopnosti. Slibnému třetímu místu na úvod sezony v Kyalami následovalo deset (!) odpadnutí – z toho devět kvůli technickým problémům.

Jedinou světlou výjimku tvořil Nürburgring, kde Rindt dojel opět třetí. O štěstí se na Jackově voze znovu pokusil i v Indy, také v Americe jej ale zradil nespolehlivý Repco. Zadostiučinění se mu tedy zase dostalo ve formuli 2, kde na Winkelmannově voze s motorem Cosworth triumfoval šestkrát. Motory Cosworth – to bylo právě to, co by potřeboval i ve formuli 1!

1969: Smrtelný pakt s Lotusem

Pro sezonu 1969 měli Rindt s Ecclestonem na vybranou: zůstat u Brabhama, který se konečně také „snoubil“ s Fordem; zkusit to s francouzskou Matrou; pomoci vyvinout vůz Cosworth s pohonem čtyř kol; nebo přijmout nabídku Colina Chapmana z týmu Lotus. Rindt tehdy v každém ohledu rozhodl o svém osudu: podpis u Lotusu mu měl vynést vítězství a tučný přísun dolarů – měl jej ale i zahubit.

„S Chapmanem jistě budu mít osobní problémy. Jedno je však jisté: staví ta nejrychlejší auta!“ popsal své priority Rindt. Partnerství Rindt-Chapman se skutečně mělo stát směsicí katastrof a triumfů. Nevyhnutně však ústilo v tragédii...

Již ve druhém podniku s Teamem Lotus (při Tasmánské sérii v Levinu) přežil Jochen defekt brzd jen se štěstím. Spolupráce ve formuli 1 ale začala slibně: v Kyalami kvalifikoval svůj Lotus 49B jako druhý (za Brabhamem!) a v Montjuich Parku získal za použití monstrózních křídel na voze (F1 tehdy objevila aerodynamický přítlak, Rindt však byl toho názoru, že „Křídla nemají na závodních autech co hledat.“) svou první „pole-position“.

V závodě si zdánlivě jel pro první vítězství, jeho Lotus se jej ale znovu pokusil usmrtit: ulomilo se mu zadní křídlo a vůz se proměnil v neříditelnou billardovou kouli letící mezi španělskými svodidly. Nehodu přežil s otřesem mozku a zraněním obličeje - z chuchvalce aluminia jej pomohl vytáhnout týmový kolega Graham Hill. Jochen musel jeden závod vynechat, později vedl v Zandvoortu a Silverstone, z následků Barcelonské nehody se ale naprosto zotavil až koncem léta.

„Ptáte se mě, zda touto nehodou utrpěla má důvěra k Lotusu? Ne – nikdy jsem mu totiž nedůvěřoval!“ Vztah mezi Rakušanem a Chapmanem byl napjatý k prasknutí, jejich tah za úspěchem ale nezadržitelný.V Monze dojel Jochen za svým přítelem a "sousedem od Ženevského jezera" Jackie Stewartem druhý, v Mosportu třetí a 5. října 1969 se mohl ve Watkins Glenu radovat z dávno zaslouženého vítězství. V Americe vyhrál před svým největším přítelem mezi piloty, Piersem Couragem.

V Lotusu 72: Buď se stane mistrem, nebo se zabije

Jochenova ctižádostivost a touha po úspěchu byly silnější než jeho strach před Chapmanovou vražednou technikou – zůstal i roku 1970 u Lotusu. „Sám jsem tak dobrý, že nedělám chyby. Mou hlavní starostí je, aby se nic nezlomilo na voze,“ říkal Rindt, který na Lotusy přesedlal i ve formuli 2. Zde nadále dominoval: roku 1969 vyhrál za Winkelmanna čtyři velké podniky, roku 1970 na voze vlasního týmu (vedl jej Ecclestone) pět závodů.

K setrvání u Chapmana jej přiměly miliony od sponzorů, Chapmanovo rozhodnutí konečně skoncovat s experimenty kolem pohonu čtyř kol a v první řadě senzačně vypadající nový Lotus 72 z pera MauricePhillippea. „To auto je neuvěřitelně rychlé, bohužel jsme ho ale doposud moc netestovali,“ těšil se Rindt.

Mk72 poznal z nepříjemné stránky hned při tréninku v Jaramě: fraktura brzdové hřídele znamenala těžkou nehodu - Jochen však měl ještě jednou štěstí... Chapman poté uznal, že nový vůz musí dozrát a v Monaku nasadil starší Mk49C. Tam se svět v květnu 1970 stal svědkem největšího Rindtova závodu vůbec: hnal před sebou Brabhama kolo za kolem až do poslední zatáčky, kde se „Black Jack“ dopustil chyby a Jochen vyhrál!

S novým Lotusem 72 nastoupil až koncem června v Zandvoortu. Symbióza vozu a pilota byla perfektní: ve třetím kole převzal od Ickxe vedení a nebyl už k ohrožení. V cíli na něj ovšem čekala osudová rána – řekli mu, že v první třetině závodu ve svém de Tomasu uhořel přítel Courage. Pro Rindta se zhroutil svět a když plakal pod vavřínovým věncem, klíčil v jeho nitru plán koncem sezony skončit. Sám byl zralejší, měl dítě a jeho žena Nina závody beztak z celého srdce nenáviděla...

Vrásky byly rychle pryč

Další triumfy ale rychle tyto chmury rozehnaly. Jochen vyhrál na obtížném Charade-circuitu v Clermond Ferrandu a i v Brand Hatchi, kde vedoucímu Brabhamovi v posledním kole došel benzín. Množství paliva tehdy špatně vypočítal Jackův mechanik Ron Dennis – později majitel McLarenu!

Po epickém souboji s Ickxovým Ferrari 312B vyhrál Rindt i v Hockenheimu. Byl to jeho čtvrtý triumf za sebou – o mistrovi roku 1970 nebylo pochyb! V dalším závodě doma na majestátním novém Österreichringu daroval krajanům „pole-position“, v závodě ale odpadl. Ani kolega John Miles nedojel: havaroval kvůli opět zlomené hřídeli brzdy...

Ale nevadilo – Jochen byl klidný, štastný a přesvědčen o tom, že při příští Grand Prix v Monze vše rozhodne. Dokonce plánované ukončení kariéry zavrhl a jeho vztah k Chapmanovi se rapidně zlepšil. Čtyři závody před koncem roku měl na Brabhama náskok 20 bodů, na Ickxe 26.

Vražedná Monza

Do královského parku u Milána dorazil Team Lotus po celních problémech na hranici teprve v pátek. Chapman přivezl pro svého šampiona zcela nové šasi Mk72 s nejnovějším Cosworthem. V pátek jej ovšem zničil mladý Fittipaldi při „zahřívání“... Rindt trénoval na rychlém autodromu bez křídel a byl si jist: „Zítra nebude problém zajet na „pole“. Budu jistě o vteřinu rychlejší než Ferrari.“

Při sobotní kvalifikaci, 4. září 1970, jej však kolem 15:45 h štěstí nadobro opustilo - jeho Lotus společně s vlastní nedůsledností jej usmrtily: když dupl za plné rychlosti před Parabolikou na brzdu, zlomila se zase jednou pravá hřídel brzdy, což strhlo vůz do svodidla vlevo. Náraz zle polámal pilotovi nohy, mnohem závažnější však bylo, že Jochen z pohodlnosti zanevřel na pár dolních bezpečnostních pásů. Jeho tělo tak při nárazu sklouzlo dolů a o palubní desku si přivodil smrtelná zranění krční tepny.

"Když jsme ho našli, měl zámek bezpečnostních pásů až pod krkem,“ popisoval jeden ze záchranářů... Jochenův bodový náskok se až do konce sezony nikomu nepodařilo dohonit. Paradoxem je, že rakušanův titul zajistil vítězstvím ve Watkins Glenu právě jeho nástupce u Chapmana Emerson Fittipaldi. Jochen Rindt absolvoval jen 60 velkých cen a pouze pět plných sezon. Přesto ve světě Grand Prix zanechal nesmazatelné stopy.