Milovník Karel Höger. Na počátku kariéry byl téměř mládeži nepřístupný
Kdyby v době mládí Karla Högera existovaly filmy pro dospělé, jako je tomu dnes, možná by se jeho herectví ubíralo jiným směrem. Měl však to štěstí, že jeho kouzlo plynule přešlo od rolí lamačů ženských srdcí k příležitostem jiných témat. Časem si získal i dětské dušičky, protože krásně předčítal pohádky. „Čte pohádky nejlíp ze všech. Umí modelovat slovo,“ chválil ho básník Vladimír Holan.
Vytvořil nový typ milovníka, který tu ještě nebyl. Svoji roli si vždy, než šel na plac, poctivě promyslil. Při hraní se z jeho tváře a hlasu nikdy nevytrácela opravdovost. Uplatnil se nejen na divadelních prknech, ale i jako vynikající filmový herec a dostával kšefty i v rozhlase.
Mistr milovnického oboru
Zpočátku hrál především zamilované mladíky, ale nejednalo se o typické, napudrované a nažehlené krasavce nebo chlapské, svalnaté tarzany. Byli to muži chytří a plní citu se sklonem k melancholii. Nechtěl se prodávat, i když to zpočátku vypadalo na kariéru pro filmy s hvězdičkou. Kritici chválili jeho „výmluvné oči, vemlouvavý hlas, trochu trpitelsky stažená ústa“.
Fanynky v biografech vzdychaly a dostával od nich milostné dopisy. Ne že by se mu to nelíbilo, ale sláva a popularita mají i svou stinnou stránku. Nechtěl být „prodejná děvka“, ale i přesto vždy poctivě svoji roli psychologicky nastudoval a poté ztvárnil na jevišti nebo na filmovém plátně. Vždycky hledal cestu, jak oživit typ rozcitlivělého a pasívního bolestína, do kterého jako herec dokonale zapadal.
Vyrostla z něj herecká špička
Podle Högera „má herec usilovat o to, aby na scéně žil jen a jen člověk, i když má tógu, i když má šortky“. Ačkoliv se jednalo o herce předurčeného k tragikomickým rolím, měl velký smysl pro humor a toužil stát se komikem. Proto byl mnohdy vděčný za malou veselou roli. Puncu bolestínského milovníka se sklony k nešťastnému osudu se však dlouho nezbavil.
Dal si velký cíl. Chtěl hrát hrdiny ocitající se v netypickém prostředí, kdy kladl důraz na morální profil. K tomuto pohledu jej v podstatě dokopali režiséři a autorské okolnosti. I přes jeho mládí „upozornil na sebe docela sympaticky a ukázal pěkný talent“, jak se shodovali kritici a zároveň upozornili na jeho schopnost správného pochopení role, celistvost výkonu a nevšední herecké schopnosti.
Národní divadlo pro něj bylo vše
Po osmi letech v brněnském angažmá se rázem ocitl v Praze na prknech Národního divadla, kde dá se říci, že splnil hereckou maturitu s vyznamenáním. „Národní divadlo znamenalo pro mne všechno. Vždyť pro českého herce, který má svoje povolání rád, je Národní divadlo tím nejvyšším cílem. Však když jsem tam poprvé vstoupil, připadal jsem si jako vyznamenaný,“ vyznal se Karel Höger.
Zpočátku si připadal jak v Jiříkově vidění, ale ostudu si neudělal. Herečtí velikáni vystupující tehdy po jeho boku byli pro něj velkou motivací a vzorem. Nakonec i on sám perlil, když do svých rolí včlenil půvab a vtip, citovou vroucnost a komediantskou bezprostřednost, a nikdy nebyl laciný.
V období nacistické okupace měl jednu velkou zálibu. Rád cestoval po českém venkově, kde recitoval spolu se svojí hereckou partnerkou Vlastou Fabianovou docela nevinné básničky. Němci nevěděli, co si o tom myslet, a tak tuto tichou demonstraci tiše trpěli. V průběhu svého života potěšil nejen dospělé, ale i děti, třeba když namlouval Rumcajse ze známého večerníčku. „Za vše, v co se vtělil herec Karel Höger, byli diváci vděčni, protože dával a dává radost,“ vysvětluje Pavel Taussig v knize Hvězdy českého filmového nebe.
Zdroje: autorský článek spolu s dalšími zdroji (A. Adamcová: Karel Höger, P. Taussig: Hvězdy českého filmového nebe)
KAM DÁL: Herec Ladislav Pešek: žádný krasavec, a přesto přitažlivý. Středoškoláka hrál ve 33 letech!
