Nebojím se, že se nakazím koronavirem, říká oštěpař Vadlejch. Rozhovor o olympiádě, psycholožce i investicích

Právě jste se vrátil z dvanáctitýdenního soustředění v JAR. Cítíte se připraven na blížící se olympiádu v Tokiu?
Tak na devadesát procent. Podmínky na trénink byly ideální, jedno z nejlepších počasí, co jsem v Africe zažil. A to jsme tu už desátý rok za sebou. V lednu, kdy přijíždím, mají už v JAR léto, což je pro mě ideální. Když se tělo prohřeje, mnohem lépe se po zimě nastartuje a dostane do formy, takže ke konci už jsme mohli bez problémů trénovat dlouhé hody. Ještě mě čeká jedno soustředění, v Turecku, ale už teď se, co se týče formy, cítím skvěle!

Nenapadlo vás ani na chvíli, že by se OH kvůli koronaviru opět nekonaly? Co byste v takovém případě dělal?
Ne! Není žádná šance, že by OH nebyly. Ve hře je už příliš mnoho peněz, takže se budou konat za každou cenu. Olympijský výbor už vydal manuály pro sportovce, které počítají s různými variantami opatření, podle covidové situace, aby byla zajištěna bezpečnost. Jsem přesvědčen, že i kdyby čísla nakažených i úmrtí markantně rostla, olympiáda bude.

Překvapilo vás v manuálech něco?
Nenašel jsem tam nic, co bych už nezažil jinde. Hygienická pravidla, instrukce ke karanténě v případě nákazy… Spíš je škoda, že přijdeme o tu atmosféru. Obvykle se do místa najíždí už tři týdny předem, je čas nasát ten pocit. Nyní na to bude jen pět dní a závody pravděpodobně bez diváků. Letos budou pro všechny olympijské hry jiné. Zaměřené čistě jen na sportovní výsledky.

Jaké pro vás loni bylo, když jste zjistil, že olympijské hry definitivně nebudou?
Hrozné. Pro mě tím skončila sezona. Potom se zrušilo i mistrovství, žebříček… Nálada zkrátka byla na bodu mrazu. Když trénujete na olympiádu, dáte tomu všechno. Jdete přes mrtvoly. A najednou – nic. Všechna motivace byla pryč. Jak říkám, konec sezony. Na druhou stranu jsem si po dlouhých letech konečně odpočinul.

Opatření proti pandemii omezila sportovce nejen u nás, ale i po celém světě. A to nejen v možnostech závodů a tréninků, ale právě i regenerace, například kvůli zavřeným wellness centrům. Jak těžké je pro vás nyní pravidelně regenerovat?
Jsem dost závislý na páře a na vířivce, takže výpadek těchto služeb kvůli hygienickým opatřením nesu dost těžce. Tady na Dukle (pozn. armádní sportovní centrum, pod které Jakub Vadlejch spadá) jsou opatření ještě striktnější. Snažíme se to nahrazovat, jak se dá, například s pomocí fyzioterapeutů. Vím, že mnozí sportovci sami nebo navzájem využívají masážní pistole. Já bych si nejradši ze všeho postavil na chatě vlastní saunu, to je můj celoživotní sen. Zatím jsou ale preference jinde.

Co dalšího se za poslední rok ve sportu změnilo? Myslíte, že je směrem od klubů vyvíjen na sportovce kvůli ztracené loňské sezoně větší tlak?
Myslím, že ano. Jako voják mám větší štěstí, že tohle zase tolik řešit nemusím, ale moji kolegové jsou pod tlakem, aby nepřišli o sponzory, kteří samozřejmě požadují dobré výsledky.

Vy se tedy nebojíte, že byste například následkem onemocnění covidem přišel o příjmy ze sportu?
Nákazy se moc nebojím, vlastně si to ani moc nepřipouštím. Zatím jsme se s nákazou nesetkali ani v široké rodině. Navíc mám to štěstí, že mám čtyřletou smlouvu, přestože na Dukle jsou obyčejně zvykem pouze roční. Minimálně na další olympijské období to tedy nemusím řešit.

Dlouhodobější plán v tomto ohledu nemáte?
Asi bych to měl řešit, ale jsem teď kariérně v ideálním věku a soustředím se čistě na sport. Co budu dělat po čtyřicítce, ještě neřeším, i když bych asi měl. Mým cílem je mít nějaký pasivní příjem, což se mi podařilo už před deseti lety, kdy jsem si pořídil investiční byt. Tehdy byly ceny třetinové. Poslední dobou jsem se snažil také něco našetřit, abych mohl dále investovat. Na to jsem si našel investiční kancelář z Brna, která se mi o peníze stará.

Dá se říci, jak jsou na tom čeští sportovci s finanční gramotností obecně? Setkáváte se i s podezřelými investory, kteří se z vás snaží vymámit peníze?
Dříve se mi to stávalo, nyní už moc ne. Jak jsou na tom ostatní, nevím, o finančních věcech mezi sebou moc nemluvíme. Jak v tom dobrém, tak ani o špatných zkušenostech. Myslím, že lidé, kteří někomu naletí, se s tím spíš tají. Nedáváme si ale ani tipy, kam je výhodné peníze nasměrovat.

Jsou v oblasti sportu nějaké trendy, které u nás teprve objevujeme?
Pro mě je to například využívání psycholožky, kterou si teď budu brát i s sebou do Tokia jako součást týmu. Tomu se někteří lidé hodně diví. Často se setkávám s názorem, že psychologa využívají blázniví lidé, kteří se s něčím léčí. Přitom práce na psychické stránce není pro sportovce o nic méně důležitá než na té fyzické. Například na závodech je na získání zlata fyzicky připraveno třeba deset lidí z třiceti. Jen jeden z nich má ale připravenou i psychiku. Na tom by sportovci mohli pracovat více. Ale vlastně jsem docela rád, že nepracují, protože tím získávám konkurenční výhodu.

Jak se to konkrétně projevuje?
U hodu oštěpem se všechno smrskává do jednoho okamžiku. Můžete mít natrénováno, ale přijdete na stadion a uvědomíte si všechno kolem, tlak okolí, tlak rodiny, přemotivovanost. Najednou nastoupí stresor a může vás to v jediném okamžiku semlít. A právě práce s psychologem, například hypnózy, mi pomáhá soustředit se v tu potřebnou chvíli jen a pouze na sebe a na výkon. Mám v ten okamžik takové flow, že nic jiného kolem mě neexistuje. Myslím, že podobná schopnost není důležitá jen u sportu, ale například i u vrcholových manažerů a dalších náročných profesí. Popravdě moc nechápu některé kolegy, kteří před závody chodí po stadionu a natáčí se na sociální sítě, místo aby se připravovali na výkon. Koneckonců, celý sport je o tom soustředit se na tady a teď, i když se svět čím dál víc komplikuje.

KAM DÁL: Ruských špionů je u nás mnoho, říká generál Jiří Šedivý a vysvětluje, co to znamená pro běžného občana Česka.