Nestačí umět se prát. Lidé se obvykle víc bojí ránu dát než dostat, říká instruktor sebeobrany

Pro nakladatelství Mladá fronta jste nedávno přeložil knihu Přiměřená sebeobrana. Mohl byste titul stručně představit?
Jedná se o knihu, kterou napsali američtí odborníci na sebeobranu Rory Miller a Lawrence Kane. Výjimečná je hlavně tím, že chápe sebeobranu jako složitější záležitost o několika úrovních, z nichž každou je potřeba pochopit a naučit se tak, aby byla sebeobrana pokud možno přiměřená. To neznamená jen v mezích zákona, ale zejména adekvátní dané situaci tak, aby se člověk nedostal do zbytečných problémů, a přesto ze situace vyšel živý.

Počínaje prevencí a verbálními dovednostmi, přes využití lehkého kontaktu až po možnost využití sebeobranných prostředků tak nabízí široké spektrum možných řešení. Autoři dobře chápou, že sebeobranná situace začíná už ve chvíli, kdy si vás někdo vybere za svůj cíl, případně kdy se svou vlastní nešikovností dostanete do problémů. Právě kapitoly o prevenci a uklidňování potenciálního útočníka považuji za výjimečně zdařilé, zpracované lépe než v jiných podobných knihách.

Pro koho je kniha určená?
Díky tomu, že má Přiměřená sebeobrana širší záběr, si v ní přijdou na své jak úplní začátečníci v oboru, tak ti, kdo se při tréninku sebeobrany nebo bojových sportů věnují jen několika málo „úrovním“ sebeobrany (například jen technikám úderů a páčení kloubů). Je rozšířeným mýtem, že k sebeobraně stačí umět dobře se prát. Kniha Millera a Kanea nabízí kromě doporučení pro boj i spoustu psychologických a taktických doporučení, jak se boji co nejsnáze vyhnout.

Při překladu jste se musel vypořádat s termínem "bojoví umělci"…
"Bojoví umělci" (angl. martial artists) jsou terminus technicus označující lidi, kteří se věnují bojovým uměním. Jiní překladatelé si zde často vypomáhají zdlouhavým "cvičenci bojových umění", což zní kostrbatě, nebo "mistři bojových umění", což je zase nepřesné. Za mistra se totiž považuje jen ten, kdo v daném stylu získal tzv. mistrovský stupeň neboli "dan", což je obvykle černý pás. Autoři ale mluví o všech bojovnících, nejen o těch nejlepších.

A co další problematická místa při překladu?
Jinak jsem se v knize snažil držet zaběhlé terminologie z oblasti bojových umění a sportů. Sám se v tomto oboru pohybuji přes deset let a vím, jak je nepříjemné, když někdo přeloží název techniky nebo pohybu nezasvěceně. Oba autoři se kromě sebeobrany také věnují bojovým uměním (Miller má černý pás v japonském džúdžucu, Kane v karate), proto to nejde jinak. Nicméně kniha se zabývá sebeobranou, nikoliv bojovým uměním, což jsou dva zcela odlišné obory, ačkoliv mají mnoho společného a částečně se prolínají.

Nepochopení faktu, že bojová umění nejsou totéž co sebeobrana, vedlo zvlášť v minulosti k vydávání publikací o sebeobraně, v nichž byly rozkreslovány techniky karate, aikidó nebo džuda, které se ale pro sebeobranu z různých důvodů nehodí. Literatura o moderní sebeobraně, kde se chápe, že psychika a taktika hrají větší roli než konkrétní technika, u nás byla nedostatkové zboží. Proto jsem se pustil do těchto překladů, neboť Miller s Kanem patří ke světově uznávaným kapacitám.

Dá se sebeobrana naučit z knihy?
Dá se francouzština naučit přečtením učebnice? Nebo na třídenním víkendovém kurzu? Sebeobrana vyžaduje trénink, člověk se musí učit nejen samotné provedení technik, jako jsou údery nebo použití sebeobranných prostředků, ale především musí pochopit a překonávat bariéry, které mu klade do cesty jeho vlastní tělo a psychika. Když dostane netrénovaný člověk nečekaně ránu, zpravidla ustrne. A když má ránu dát, chybí mu dost odhodlání. Instruktoři často pozorují, že se nováčci víc bojí ránu dát než dostat. Jde o civilizační blok, jsme naučeni nechovat se násilně, což je samozřejmě žádoucí. Nicméně v sebeobraně se mění pravidla, a když už padají rány, je pozdě řešit konflikt domluvou.

Na rozdíl od jiných pohybových odvětví je ale sebeobrana rozsáhlejší a zasahuje do mnoha oborů. Je třeba znát nejen způsoby obrany, ale rozumět i některým prvkům psychologie, sociální dynamiky, anatomie, trestního práva, první pomoci atd. A tyto teoretické poznatky získáte tím, že si najdete čas na knihy, které se jim věnují. Kniha Přiměřená sebeobrana v tomto směru odvádí dobrou práci.

Je podle vás vůbec v současnosti, v době veskrze virtuální, aktuální zabývat se fyzickou sebeobranou?  
Virtuální doba s sebou přináší nová ohrožení naší bezpečnosti, ale ta stará nemizí. Téměř každý má povědomí o ochraně osobních údajů a kyberbezpečnosti, ale zdaleka ne každý chápe prevenci násilných situací a psychologickou motivaci útočníků. A přitom je něco zcela jiného, jestli vás fyzicky napadne lupič, kterému jde o peněženku, nebo naštvaný sok (nebo sokyně) v lásce, kterým jde primárně o to vám ublížit. Každá z těchto situací vyžaduje jinou taktiku obrany a jiný způsob prevence.

V poslední době se rozvířila debata o sexuálním násilí a znásilnění, což je dobrý krok směrem k předcházení těmto situacím. Je ale nutné mít na paměti, že násilí nikdy nezmizí a do každého konfliktu zasahují desítky faktorů, které se podepíší na výsledku. Cílem studia sebeobrany je zvýšit vaše šance tak, aby se vám problémy vyhnuly nebo aby se na vás příliš nepodepsaly. Ne všechno je ale ve vašich rukách. Mějte se proto na pozoru před každým instruktorem, který vám bude se stoprocentní jistotou tvrdit, že vás naučí všemu se ubránit. Takový člověk vám lže.

Vedle řekněme teoretických částí se v knize objevují i různé příhody. Je některá, která vás obzvlášť zaujala?
Miller mnoho let sloužil u zásahové jednotky ve věznici a Kane jako šéf ostrahy na fotbalovém stadionu. Jejich zážitků a zkušeností je proto v knize celá řada a čtenáři, kteří dosud nepřišli s fyzickým násilím do kontaktu, si tak alespoň vzdáleně mohou udělat obrázek o tom, co se autorům honilo hlavou při střetu s opilými fanoušky nebo agresivními vězni.

Na mě udělal dojem případ mentálně narušeného agresivního recidivisty, se kterým se musel vypořádat Miller. Byl to jeden z těch případů, kdy se místo svalů použila hlava a správně volená slova. Odhadnout správně situaci a jednat sebejistě, ne však povýšeně nebo provokativně, si často žádá víc odvahy než fyzicky bojovat. Samozřejmě ne vždy to jde a ne každý je schopný (a ochotný) udržet nervy na uzdě.

Autoři jsou ze Spojených států. Liší se nějak posuzování sebeobrany tam a v České republice?
Ano, i když je třeba dodat, že v USA se právní úprava může mezi jednotlivými státy lišit. Kapitolu o právním posuzování jsem v knize doplňoval poznámkami a vysvětlivkami tak, aby český čtenář měl představu o tuzemském právním pojetí sebeobrany, konkrétně o § 29 trestního zákoníku. Ten jsem i na začátku knihy s krátkým komentářem uvedl.

Zmiňujete se v něm o "nutné obraně"…
V USA jsou přímo v zákoně vymezeny čtyři podmínky pro „přiměřenou“ obranu. Ty náš zákoník takto explicitně nevyžaduje, ale jsou dobrým vodítkem při posuzování situace. U nás jsou požadavky dva, a totiž požadavek na intenzitu (obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku) a na dobu obrany (útok musí trvat nebo bezprostředně hrozit). Mezi lidmi existují mýty o tom, že se nesmí bránit obranným prostředkem (třeba pepřovým sprejem nebo obuškem) proti neozbrojenému útočníkovi nebo že v obraně nesmí být způsobena závažnější újma, než která hrozila. Nic takového zákon neříká, a i soudy chápou, že pokud má být obrana účinná, musí být důraznější, než byl útok.

Jsou nějaké jiné prostředky, jak se sebeobraně naučit?
Nejlepší je najít dobrého instruktora a chodit k němu pravidelně trénovat. Sebeobranných systémů se u nás vyučuje mnoho, já doporučuji systém RBSD, což je zkratka Reality Based Self Defense, jde tedy o tzv. „reálnou sebeobranu“. U nás se RBSD vyučuje v Rakovníku, Olomouci a dalších městech a dle mého názoru má velmi dobře zpracovanou metodiku tréninku. Za špičky v tomto oboru jsou považováni Lee Morrison a právě Rory Miller, autor Přiměřené sebeobrany.

A nějaké knihy?
Z literatury bych doporučil další knihy, na kterých se Miller podílel. U nás vyšla Komunikace v konfliktu, která se zaměřuje na psychologii a verbální předcházení konfliktů v běžné komunikaci, a Realita násilí, která cílí zejména na lidi, kteří už se věnují bojovým uměním nebo sportům. Čtivě a velmi výstižně v ní vysvětluje různé druhy násilí a rozdíly mezi sebeobranou, bojovými sporty a bojovými uměními. Byla to vůbec první Millerova kniha a získala hned několik ocenění.

Dalším zajímavým titulem je Dar strachu od Gavina de Beckera, ve kterém autor vysvětluje, jak se na prevenci násilí podílí intuice, takový ten neurčitý divný pocit, který z někoho nebo něčeho máme, ale zapuzujeme ho jako zbytečnou paranoiu. A nemůžu opomenout speciál Střelecké revue s názvem Braňte se!, který u nás vyšel před pár lety. Ten cílí na lidi, kteří si za účelem sebeobrany pořídili palnou zbraň, třeba pistoli, a předkládá jim právní posouzení konkrétních případů, vyjádření odborníků a znalců z praxe a další doporučení. Vřele doporučuji.