Pět minut slávy za miliony dolarů. Hector Rebaque zazářil ve F1 díky tatínkovým penězům a velkému podvodu
Když si s ohledem u na blížící se Velkou cenu Mexika připomeneme velké piloty Formule 1 této latinskoamerické země, tak člověka napadne široko daleko jediný Mexičan s jistým potenciálem, jezdec stáje Racing Point, Sergio „Checco“ Perez. Pamětníci možná zmíní bratry Pedra a Ricarda Rodrigueze, kteří měli potenciál vyhrávat Grand Prix. Ale vždyť tu ještě byl jistý Hector Rebaque, který si také užil svých pět minut formulové slávy.
Na památku bratrů Rodriguezových je dokonce pojmenován autodrom v Mexico City (mladší Ricardo zde v poslední zatáčce shodou tragických okolností přišel o život). Zatímco doma dodnes zbožňovaní a oblíbení sourozenci závodili především v 60. a 70. letech, je často arogantně působící a ani v Mexiku nepříliš populární Perez „dítkem nového tisíciletí“.
Období mezi jejich aktivními kariérami proto představovalo pro mexické fandy sportovní vakuum. S jednou výjimkou. Byl tu přeci jistý Hector Rebaque a i on se může (podobně jako Perez na Malaysii roku 2012) ohlédnout na jeden jediný výjimečný moment slávy ve Formuli 1.
V příliš velkých stopách bratří Rodriguezů
Stejně tak jako Rodriguezové a Perez měl i Rebaque velmi bohatého a ambiciózního tatíka, který neváhal do synkovy kratochvíle zvané motorsport investovat pár ze svých mnoha milionů. Mladý Hector již v osmnácti opustil svou vlast, aby se profesionelně věnoval evropskému motorsportu. Za rodinné peníze našel útočiště ve stáji Američana Freda Operta, s jehož vozy se mu podařilo několikrát mile překvapit ve Formuli 2 a Formuli Atlantic.
Cílem rodáka z Mexico City bylo co nejrychleji vstoupit do stop Rodriguezů ve Formuli 1. Bylo mu teprve 21 let, když mu tátovy zdroje a blízkost k firmě Marlboro tento postup mezi světovou elitu umožnily. Finančně těžce zkoušený tým Hesketh roku 1977 rád bral jeho dolary a připravil mu šestkrát jeden ze svých přinejlepším průměrných typů 308E, které celou sezonu pronajímali podobným dobrodruhům s plnými měšci. Debutantovy vyhlídky na dobré výsledky byly za daných podmínek nulové. Zázraky se skutečně neděly. Rebaque se dokázel jen jedinkrát kvalifikovat.
Tato nepovedená úvodní poloviční sezona mu ovšem kupodivu dodala na sebevědomí. On i jeho otec z nějakého nevysvětleného důvodu nabyli přesvědčení, že dovedou tým Formule 1 sami vést lépe než Heskethova pravá ruka Bubbles Horsley a od sezony 1978 nastoupili s vlastní stájí. Při výběru vozu Rebaque senior nešetřil. Koupil svému synáčkovu Lotus 78, tedy mašinu, která v rukou Maria Andrettiho jasně dominovala předešlému ročníku.
Udělali si znich dobrý den
Jenomže ne všechny ručičky jsou předurčené získávat vítězné vavříny. Hector sice se štěstím ukořistil bodík za šesté místo v Hockenheimu, zbytek ročníku ale zůstal zklamáním v podobě sedmi neúspěchů v kvalifikacích. Rebaqueové se ale nevzdávali. Pro sezonu 1979 si pořídili nejnovější Chapmanův Lotus, krásný Mk.79, se kterým se Andretti právě stal mistrem světa. Mimo to nechali Mexičané v Anglii stavět i první vůz nesoucí jejich vlastní jméno – Rebaque HR100.
Britští technici si z jihoamerických boháčů ale udělali dobrý den. Jejich „vlastní konstrukce“ nebyla ničím jiným než věrnou kopií Lotusu a i ti největší experti měli při podrobném zkoumání problém najít nějakou vlastní inovaci nebo rozdíly. Vůz byl přitom hotov až velmi pozdě a v době svého prvního vystoupení koncem roku v Monze již beznadějně zastaralý.
Za velké peníze ve velkém týmu
Hector uznal, že bude lepší koncentrovat své úsilí a finance pouze řízením vozu a vlastní stáj rozpustil. Pro sezonu 1980 už ovšem byla špičková místa ve Formuli 1 rozebrána a pokud se Rebaque senior něčemu naučil, tak to byla skutečnost, že nemělo smysl podporovat velkými penezi druho- až třetitřídní equipy s nevalnou šancí projít kvalifikací. Když už jezdit, tak jen v opravdu dobrém týmu. Dále tedy pozorovali scénu a čekali na vhodnou příležitost.
Ta se naskytla o poločas sezony, když majitel týmu Brabham Bernie Ecclestone propustil svou dvojku, Argentince Ricarda Zunina. Hlavní sponzor Brabhamu, italská firma Parmalat s tahem směrem jihoamerických trhů, si přála národnostně adekvátní náhradu a když Rebaque zašustil i vlastními dolary, bylo rozhodnuto. Od Grand Prix Velké Británie směl jako dvojka Nelsona Piqueta nastoupit v tomto naprosto špičkovém prostředí Hector! O polemiku mezi experty a novináři bylo tehdy postaráno.
Zbytek sezony 1980 dal šťouralům za pravdu. Zatímco Piquet bojoval o titul mistra světa, byl druhý Brabham BT49 (často handikapovaný experimentální a tudíž nespolehlivou americkou převodovklou Wiessmann) v každé kvalifikaci o průměrně 5-10 pozic pozadu a na bodík stačil Mexičanův talent jen jedinkrát v Kanadě.
Náskok díky velkému podvodu
Zima přelomu let 1980/1981 byla poznamenána „válkou FOCA proti FISA“. Světový svaz FISA chtěl zakázat latentně nebezpečné ground-effect-cary (ano, právě vozy se spodkem tvaru křídla, které mají od sezony 2021 zachránit moderní nudnou Formuli 1). Konstruktéři sdružení ve Ecclestoneově FOCA se tomu samozřejmě bránili v domnění, že tím ztratí svou výhodu oproti uživatelům přeplňovaných motorů jako Ferrari a Renaultu. Oba svazy se nakonec dohodly, že šasi vozů budou mít od příštího roku „v klidu odstup 6 cm od vozovky“, což vznik zmíněného přísavného ground-effectu vylučovalo.
Všichni konstruktéři se začátkem roku této dohody drželi. Až na designéra Brabhamu Jihoafričana Gordona Murraye. Ecclestoneho tým bez ostychu podváděl tím, že pomocí zabudovaného systému hydraulických zvedáků vůz za jízdy spustil až k asfaltu. Při vjezdu do boxů, kde se výše šasi kontrolovala, stejný systém šasi znovu „vypumpoval“ nahoru na předepsaný odstup od vozovky.
Oba Brabhamy si tak se zuřící konkurencí dělaly, co chtěly. Ano, opravdu - oba Brabhamy. Z outsidera Rebaqueho byl najednou jezdec bojující o umístění na stupních vítězů. I když jen na čas, než ostatní Murrayův trik okopírovali. A tak se tedy tehdy pětadvacetiletý Mexičan přeci jen dostal ke svému momentu slávy.
Když Rebaque směl sáhnout po hvězdách
První dva závody šampionátu ještě Murayova novota zlobila, když ovšem cirkus Formule 1 zavítal v polovině dubna do Argentiny, byly jeho BT49C připraveny zesměšnit konkurenci, která se ještě bláhově držela dohody a pravidel. Jednička týmu Nelson Piquet byl v Buenos Aires nejrychlejší v kvalifikaci a Rebaque se poprvé posunul do sfér, kde zatím zdaleka nefiguroval. Za Prostem, Jonesem, Reutemannem a Arnouxem se směl postavit na senzační šestou startovní pozici.
Za jízdy se Brabhamy prostě přisály k asfaltu jako klíšťata, když ovšem zavítaly do boxů, vypadaly jako nakopnuté kozy, protože je hydraulika zase pozvedla. Komisaři tedy nemohli Murrayovi, Whittingovi a Blashovi (ano, pozdější ředitelé FIA byli tenkrát technici Brabhamu a plně integrováni do tohoto podvodu) nic dokázat.
V neděli patřil závod – k velkému rozčarování domácího publika, které samozřejmě přišlo podpořit národního hrdinu Carlose Reutemanna – od prvního až do posledního metru Piquetovi. Brazilec byl po 53 kolech závodu v cíli jako první o 26 s před zmíněným lokálním matadorem. Pro tým Brabham mohl tento 12. duben 1981 ovšem dopadnout ještě mnohem lépe. Také „platič“ ve voze č. 6 toho dne totiž předjížděl hvězdu za hvězdou. Z prvního kola se Rebaque sice vrátil jen jako sedmý, protože se před něj posunul dravý Patrese, pak ale Hectorova životní show začala.
Začala jeho životní show
Ve druhém kole předjel Arnouxův Renault, ve třetím zmíněného Itala a v šestém dokonce úřadujícího mistra světa Alana Jonese na Williamsu. Australan znal Mexičana doposud jen z příležitostí, kdy ho předjížděl o kolo a asi nevěřil vlastním očím, když se kolem něj přehnal. O pět kol později pokořil Hector i Alaina Prosta, což znamenalo, že před ním již jezdili jen Reutemann a lídr Piquet. V 15. kole se pak stalo nepředstavitelné. Rebaque předjel domácí modlu „El Loleho“ a postaral se o dvojité vedení Brabhamu.
Argentinci na tribunách nevěděli, co se děje. Někteří reagovali jen pískotem, ti zručnější se snažili trefit alespoň jeden z Brabhanů pomeranči. Rebaqueho krasojízda ale bohužel ve 32. kole (21 před cílem) skončila i bez pomoci citrusových plodů. Tým z Chessingtonu tehdy připravila o dvojité vítěztsví jen hloupá elektrická závada na Hectorově voze. Za pousmání stojí, že Mexičan nestačil svůj vůz včas „vypumpovat nahoru“, a když ho přitáhli zpět do boxů, nacházelo se šasi jen dva centimetry nad vozovkou.
To mu asi stačilo
„Myslím a doufám, že po tomto výsledku začne brát své závodění trochu vážněji. Tíhne totiž k tomu, že se až příliš zabývá svými obchody v Mexiku. Argentina byla výborným startem do sezony a snad teď utichnou ty kecy o „bohatém synkovi“. Nezapomínejte, že Hector již má za sebou kolem 30 velkých cen. Je to dobrý jezdec,“ shrnul spokojený Murray. Jeho mexický jezdec pak během roku skutečně dojel třikrát čtvrtý a jednou pátý, bylo to ale většinou jen díky okolnostem. V kvalifikacích již zajel jen jedinkrát mezi prvních deset. Jako by mu argentinská show stačila ke štěstí.
A tak tedy koncem ročníku 1981 Rebaqueho krátká kariéra v mistrovství světa skončila. Hector ještě jezdil jeden rok IndyCary, kde jednou vyhrál a do kokpitu Formule 1 se vrátil již jen jedinkrát, když ho Ecclestone nechal jet v nemistrovském Race of Champions roku 1983. To už byl zpátky v Mexiku a věnoval se byznysu.
Vyplatilo se? Asi ano. Vždyť kdo už může svým vnoučatům vyprávět o tom, jak za sebou nechal v Buenos Aires roku 1981 Arnouxe, Prosta Jonese a Reutemanna...?
