Režisérku Poledňákovou okradli komunisté. Její syn sháněl tatínky po telefonu

Pevná jako skála, na sebe velmi tvrdá. Ale zároveň milá k hercům, z nichž vždycky dostala to, co potřebovala. Marie Poledňáková měla vzácné pochopení pro lidská trápení a věděla, že nejlepším lékem je humor a dobrá nálada. „Bylo to tím, že za sebou měla těžký život. Ne nadarmo se říká, že právě pouze takoví lidé mohou psát výborné komedie,“ uvažoval Pavel Rousek. Už ve třinácti letech měla vážnou dopravní nehodu, o pár let později onemocněla zánětem srdečního svalu. Zejména psychický teror pak přišel po roce 1948.

Komunisté Poledňákové neodpustili, že její tatínek byl výborný vysokoškolský profesor a valná část její rodiny po převratu emigrovala do zahraničí. „Stala se takzvaně politicky nevhodnou osobou. Mohla dokončit gymnázium, ale tím to skončilo. Na vysokou školu už nesměla, obrečela to. Místo toho nastoupila do továrny na výrobu nádobí.“ V té době ji komunisté okradli poprvé – o život, který si vysnila. A nebylo to naposledy, co jí vzali něco cenného.

Inspiraci k hitu našla u svého syna

Poledňáková ale nikdy nepřestala toužit po televizi. Jaroslav Dietl zařídil, že mohla začít pracovat v Československé televizi jako asistentka režie. Příležitost chytla za pačesy a začala také dálkově studovat FAMU. „Chtěla psát scénáře, pořád ještě nemyslela na to, že bude režisérkou. Šla si za svým snem a věděla, že bez diplomu to možné nebude.“ Byly to složité časy, ještě umocněné tím, že v soukromém životě se jí nedařilo.

Manželství s publicistou Ivanem Poledňákem se rozpadlo a ona zůstala sama s tehdy osmiletým synem Petrem. „Dopoledne přednášky, odpoledne práce v televizi coby pomocná režisérka. Večer domů, postarat se o syna a pak studovat a dělat další věci. Spala tři hodiny denně, na studentský život mohla samozřejmě zapomenout. Nikdy toho ale nelitovala,“ usmíval se Rousek.

První perfektní scénář na sebe nenechal dlouho čekat. Kdo by dnes neznal snímek Jak vytrhnout velrybě stoličku? Málokdo však ví, že Poledňáková se inspirovala i svým vlastním životem. Její Petr ji totiž stále bombardoval dotazy, kdy mu najde nového tatínka. „Já mu vysvětlovala, že všichni, co za něco stojí, jsou ženatí a mají vlastní děti a já nechci, aby od nich odcházeli, ale on vzal natruc můj zápisník s telefonními čísly a začal obvolávat jednoho po druhém. On by bral kohokoli…,“ vzpomínala Poledňáková.

Holý byl dobrá volba

Režii budoucího filmového hitu Poledňáková nikomu nesvěřila. Bála se, že mužský pohled na věc by všechno pokazil, že by muži nepochopili problémy mladé ženy. A i díky tomu, že hlavní dětskou roli obsadil Tomáš Holý, se z filmu Jak vytrhnout velrybě stoličku stal úspěch jako hrom. Následovalo pokračování s názvem Jak dostat tatínka do polepšovny a tento film ocenili i na festivalu v Monte Carlu. „Porota konstatovala, že Holý je nejlepším dětským hercem od dob Shirley Temple. Poledňákové uspořádali slavnostní banket. Film získal hlavní cenu plus cenu pro režiséry do 30 let. Přesto, že režisérce bylo skoro čtyřicet,“ prozradil Rousek.

Doma to ale málokdo ocenil. A co víc, pozlacená soška zmizela ve spárech tehdejšího ředitele Československé televize. Komunisté tak Poledňákovou okradli podruhé – nejen o zaslouženou cenu, ale i o slávu. Mimochodem, když zmíněný ředitel z funkce odstoupil, soška se ztratila definitivně.

Tamhle jsou dveře!

V tomto kontextu tak vlastně ani nikoho nepřekvapí, že když úspěšná autorka přišla do televize se scénářem k budoucí komedii století S tebou mě baví svět, ukázali jí dveře. „Řekli jí, že na to nejsou peníze. Ona se ale nenechala odradit a šla na Barrandov. Věděla, že tamní ředitel nesnáší toho z televize. Dobře udělala, točit se začalo a vznikla pecka, kterou dodnes obdivujeme,“ doplnil pro Čtidoma.cz Rousek. Po roce 1989 pak Poledňáková spolupracovala na mnoha dalších úspěšných projektech. To už je ale zase trochu jiný příběh.

Zdroj: autorský článek

KAM DÁL: Langmajer přiznal závislost. Takhle to teď má, to je zkáza všech chlapů.