Spisovatel Daniel Jahn: Vnímání komunismu se zas mění. Naše děti nám dají do držky

Jméno Daniel Jahn je pseudonym. Proč jste nepublikoval debutový román pod vlastním jménem?
Připusťme na chvíli, že postavy, které jsem nechal vystupovat ve své knize, nejsou až tak fiktivní, za jaké je prohlašuji, a vystupují v ní nedobrovolně. Kdyby se o sobě dočetly, chtěly by z děje nejradši vystoupit. Ale to už nejde. Kdo si knihu přečte, ten myslím pochopí, o čem teď mluvím. Postavy jsem rozhodně nešetřil, ovšem nešetřil jsem ani sám sebe. Můžu si ale vymyslet pro ten pseudonym i řadu jiných důvodů, i lepších.

Při četbě knihy jsem nabyl dojmu, že máte pocit, že je třeba dobu, kterou už značná část čtenářů nezažila, pořád nějak připomínat.
Máte pravdu, ale máte tu pravdu dneska. Když jsem sedal ke klávesnici, na něco takového jsem srdečně kašlal. Ano, a dneska vidím, jak značná, možná alarmující část společnosti cítí nostalgii po těch časech. Nevím, snad je to tím, že žijeme v takové tišince, nic moc nás dohromady nenutí vystoupit z komfortní zóny. Demokracie je jednotvárná, fádní, dovolím si říct nudná. Unavuje. Zhruba po jedné generaci lidi zatouží po změně. Já ale žádnou pěknou příležitost ke změně nikde nevidím.

Na ten náš kapitalismus se nadává hrozně. Nevím přesně, proč je ta naše demokracie tak ošklivá. Asi že ji dělají jenom lidi. Já ale na ty naše politiky nenadávám, jsou to přece ti nejlepší z nás! Přeberte si ten výrok, jak chcete. A taky nesouhlasím s názorem, že se do politiky chodí, protože se tam nejlíp krade, protože úplně dobře se nekrade nikde. Navíc už se dneska volí lidi, o kterých je přesvědčení, že už nebudou krást, protože mají nakradeno dost.

Politiky, teď mám na mysli ty normalizační, si berete na paškál i ve své knize. Zejména Husák to s vámi nemá lehké…
Vezměme to jinak. Četl jsem jednou k výročí 17. listopadu rozhovor s nějakým komunistou, nevím už jakým, na tom nesejde. On považuje za jednoho z nejlepších prezidentů právě Husáka. Pokud pominu, že ho třeba jen srovnává s tím, kdo tam sedí dneska, užasnu. Husák patří přece k lidem, kteří to nandali Hitlerovi, říkal ten člověk. Slovenské národní povstání bez něj by proběhlo s mnohem menší parádou a Slovensko by vůbec nebylo, kde je. Nějaký listopad byl podvod jak hrom, což on dokonale prohlédl a zachoval se moudře. Pohleďte, kam jsme to za těch skoro třicet let dopracovali. Za KSČ byla nezaměstnanost nulová, dneska je mnohonásobně vyšší. Spočítal ten člověk nějakým záhadným úkonem, že to Československo vlastnilo majetek ve výši pěti biliónů, což všecko jsme vzali a nacpali do chřtánu cizím kapitalistům, kteří mají na svědomí jen války a chudobu, a svým tunelářům.

Proti tomu se stěží něco namítá…
Pochopitelně. Svoboda, kde a jaká? Kdo se nebojí nahlas říkat jiné názory než mainstreamové, zase to má těžké. Průměrná mzda je sice desetinásobná, ale berou ji jen zloději. Cestovat po celém světě, to nejvíc ocení matky samoživitelky a předčasní důchodci, kterým zavřeli kdysi prosperující fabriku. Polemizovat o tom opravdu nemá smysl a nechám toho i já.

Na všechno se dá asi dívat různou optikou...
Že nebyli nezaměstnaní… Jistěže, i lemplové a flákači museli dělat, jinak bručeli. Půlku pracovní doby zabralo popíjení nebo taktizování, kam a jak se zašít. Nebyli chudí… Ale oni lidi byli všichni chudí, tak to nikomu ani nepřišlo. Bohatí byli jen papaláši a zloději. A komunisti že aspoň nekradou… Ale oni přece vzali všechno všem, nebo ne? Ti dokázali vzít všechno i někomu, kdo neměl nic. Taky si kladu otázku, kdo ten národ krást naučil. Za Masaryka se nekradlo, protože to nepodporoval, pak ale stačilo z toho jeho hesla sebrat jen pár písmen a byli jsme v socialismu. Nebát se a krást!

Přes ten les argumentačních třísek takoví nikdy nezahlídnou tu podstatu, ten celek. Přitom stačí málo, projít se po ulici před těmi třeba třiceti lety, kde běhalo víc fízlů než lidí, dýchat otrávený vzduch a stát fronty na základní životní věci, pod dřevěnými podloubími podepírajícími chátrající domy, které nám už za deset let nezadržitelně spadnou na hlavu. A pak se zaběhněte podívat do nejbližšího obchodního centra plného cerepetiček, které nikdo nepotřebuje. To prostě bije do očí. Že takový výlet není možný? Kdeže! Po takové staré ulici já duševně chodím častěji než po těch dnešních obchoďácích, které z duše nesnáším. Tolik aspoň k materiální stránce věci.

Uzavřel bych to třeba takto: Moje generace v té době normalizace nechala svoje mládí, po tom já se třeba jaksi hořkosladce a nostalgicky ohlížím, ale zároveň musím nelítostně dodat, jak ta doba byla ubohá.

Nebo ještě jinak a lépe: Chci věřit, že to vnímání toho komunismu se zas změní. Například moje dcera se ho úplně štítí. Jí stačilo říct, že tam nebyl internet.

Jak vnímáte skutečnost, že komunisté opět získávají ve společnosti určitý vliv?
Ten pohled snáším opravdu těžce. Lidi slýchám říkat, že kdysi, tedy v době, o které píšu, nebylo všecko špatně. Ale ono přece nikdy není všecko špatně ani všecko dobře, to jednoduše ani není možné. Komunisty slýchám říkat, že už třicet let se na ně vymlouváme. Ale já tvrdím, ještě za padesát let, i víc, že za to můžou. Ten přerušený přirozený vývoj, to se napravit snad ani nedá.

Píšete nějakou novou knihu, případně o čem?
Mám už prakticky hotový další rukopis, o pěstování vinné révy, výrobě a pití vína, samozřejmě ovšem formou beletrie. Kromě všeho jiného jsem vinař-hobbista, ale vyrábím ročně tolik vína, že nám to s manželkou pokryje spotřebu. Diskrétně radši neřeknu, kolik litrů to asi dělá, ale povězme to tak, že prostě v té knize vím, o čem mluvím.

Samozřejmě mě ale od toho vinaření ruší další témata, především nejrůznější choroby dnešní doby. Z nich mě nejvíc štvou ty neléčené.

Jaké?
To by byl hodně dlouhý seznam. Tedy aspoň jednu za všechny, která není nijak skrytá, vidí ji každé malé dítě, dnešní doba už by na ni měla i lék, neděláme s ní ale nic a každým rokem ji živíme dál. To je ten náš dluh.

K čemu je stát, který jenom vyrábí dluhy? Slyším mluvit prezidenta, který kdysi byl tehdejší premiér, když se na ten dluh zakládalo. Prorůstový deficit, tak tomu nějak říkal. Kde je ten tehdejší růst, ptám se já dneska? Dluhy ale zůstávají. Škoda, že politiku musejí dělat právě lidi. A voliče že musíme dělat my, líní, neschopní povaleči, co nestačíme na vládní sliby vydělávat.

Naše děti nám jednou dají do držky. Ale to už bude pozdě.

Co se se světem děje? Vzmáhá se názor, který dřív nebyl, ještě dneska aspoň trochu žít, co bude zítra, to vezmi čert. Něco se tu přerušilo, nějaké chápání toho, že svět se předává budoucímu pokolení v lepším stavu, než jak jsme ho našli. Vidět je to po Evropě všude. Jak se někdo zmíní o šetření, lidi začnou zapalovat auta. Na tom, mimochodem, nevidím nic až tak špatného, protože automobilismus se velice přemnožil, ale nesprávné jsou důvody, proč se tak činí. Vždycky ale přece lidi chtěli, aby se jejich děcka měly líp. Utrhovali si od huby a dávali to těm děckám. My to děláme přesně opačně. Jak žijeme dneska my, ty naše děti moct žít nebudou. A kdo jim to poví?