Ze závislostí pomáhám aktivitou, říká adiktoložka z Bohnic Adéla Masaryková

Zabýváte se duálními diagnózami. Co si pod tím můžeme konkrétně představit?

V Bohnicích jsem nově. Předtím jsem pracovala na oddělení adiktologie, kde to bylo čistě o závislostech. Duálními diagnózami se zabývám až teď a znamená to, že pacienty mají psychiatrickou diagnózu, většinou schizofrenii různého typu, k níž mají přidruženou závislost na alkoholu, drogách, lécích, hazardních hrách a podobně. Berou-li například drogy, tak se jim po čase může zhoršit i duševní stav a začnou brát léky.

Specializujete se léčebné skupiny a krizový plán po odchodu z léčebny. Co to pro pacienty znamená?
Krizový plán je pro ty, kteří jsou propuštěni z léčení. Tím jim nastává v podstatě úplně nová životní situace, tak připravujeme plán, aby byli připraveni na všechny nástrahy všedního dne.

To v praxi znamená vyhnout se kritickým situacím a místům?
Ano. Někomu je to zcela jasné a považuje to za logické, ale mnohým závislým lidem to v jejich situaci zkrátka nedojde. Žijí v rodině a manžel či manželka si třeba ráda dá doma víno a alkoholik řekne: „Mně to nevadí, klidně si dej.“ A samozřejmě desetkrát může vydržet a po jedenácté už to nevydrží a zase v tom jede. Čili edukace je příprava na tyto situace, které je vykolejí. Učíme se také předcházet bažení.

Bažení?
Bažení je velká chuť se třeba napít, nebo si dát drogu. Většinou je to spojené právě s kritickou situací, když se naštvou, či mají radost. První, co je napadne, je vzít si svou „drogu“, ať už v jakékoli podobě. Může to být i po běžném sportu, kdy úplně obyčejně dostanou chuť na pivo.

A vy jim radíte, jak a potažmo čím chuť zahnat, nebo přebít něčím jiným?
Jak ji zahnat, anebo úplně nejlépe, jak poznat, že ta jejich chuť na ně přichází a čím ji mohou nahradit.

Co tedy mohou udělat, když jdou na oslavu či na párty?

V prvním roce by na oslavy a párty vůbec chodit neměli, ale je to samozřejmě na nich. Má práce nespočívá v tom, co mají dělat, ale radíme se spolu, kde by mohla být potíž, která je v první chvíli nenapadne, nebo to nepřiznají, a pracujeme na ní.

Lze to kategorizovat na věk, vzdělání, pracovní pozice, společenské postavení a podobně?
Takhle to nelze říct, ale třeba věkový průměr momentálně je pětatřicet let. Vysoce postaveni přicházejí, ale ne ve velké míře. Spíš se jedná o střední vrstvu. Povyšování se nad ostatní jsem moc nezažila.

Už v průměru v pětatřiceti letech? Není to na průměr varovné číslo?
Rozhřešení nemám, varianty ano. Jednou z nich je větší povědomí společnosti a o možnostech léčby, tak lidé přicházejí na léčení dřív. Možná také to, že se dnes se vším začíná dřív – s alkoholem, drogami a dalším. Někteří lékaři říkají, že když v pětadvaceti tady nastupovali, tak většina pacientů byla starších než oni, kdy se věkový průměr pohyboval kolem padesáti let. Dnes je těm lékařům čtyřicet a pacienty mají kolem třiceti let.

Jak vypadá léčba?
Nejzákladnější je psychoterapie. Tu mají všichni a záleží na jejich motivaci a síle, jak se k ní postaví, a zda zvládnou vše napoprvé. Vrátí-li se někdo víckrát, tak má větší pokoru. Už to nebere tak lehkovážně jako poprvé. Poprvé si třeba řekne – půjdu na léčení, pak budu abstinovat a bude to v pohodě. Následně vyleze a střetne se s realitou, kdy pozná, že tlak společnosti je tak velký i v podobě neuvědomujících si nástrah – hospody na každém rohu, lidí, kteří si dají jen tak skleničku, je plno, což si člověk ani neuvědomí.

S jakými nejčastějšími důvody k závislosti se vám klienti svěřují?
Většinou se skloubí několik faktorů – žil v disharmonii jako dítě, kde chyběla pevná ruka, jindy měl úplně všechno a stejně v nějaké fázi sklouzne úplně mimo, nudí se, ale i spousta lidí, kteří vrcholově sportovali, anebo tak dlouho a intenzivně zapíjeli depresi či rozchod, že to přerostlo v závislost. Důvodů a ovlivňujících jevů je spousta.

Zdá se mi to jako docela dost psychicky náročná práci, jaký máte ventil?
Někdy ano, ale baví mě a vidím v ní smysl, čili v celkovém vnímání mi náročná nepřijde. Skončím v práci a při cestě domů vypínám. Prvního půl roku bylo těžké na to nemyslet i doma. Dokonce se mi o práci i zdálo a pořád jsem jí žila. Postupně jsem se naučila vypnout. Jdu si po práci zacvičit a nepřemýšlím nad ničím.

Takže syndromu vyhoření se nebojíte?
Přemýšlím nad tím, ale nebojím se. Hodně o tom s kolegy v práci diskutujeme, máme sebereflexní sezení a starší kolegové to většinou měli stejně, že první půlrok tím žili, ale „vypuštění páry“ asi funguje ve většině případů. Jak říkám - práce mě baví a pacienti jsou fajn. S některými dokonce občas jdeme společně na propustku do kina, divadla nebo na výstavu. I oni potřebují ventil, dodat pozitivní energii a čerpat ze zážitků.

Na čem jste byli v divadle?
Na Vinohradech na Loupežníkovi od Karla Čapka. Dále například v Městských divadlech pražských i jiných. Snažíme se chodit každé dva až tři měsíce. Pak diskutujeme, jestli a co jim to dalo. Většinou to zpětnou vazbu má, uvědomí si třeba i paralelu sami se sebou.

Jedná se i o částečný trénink, až skutečně vylezou ven a budou bez "dozoru"?
Pojí se to přirozeně. Určitě je nesleduji a nekontroluji, ale v divadle o přestávce jde většina lidí do baru. Pro někoho nepodstatný detail, pro ně nebezpečí, které by po propuštění a následné návštěvě divadla mohlo skončit průšvihem. Trénink sebeovládání to bezesporu je.