Čech, který se vrátil z Číny: Země je na pokraji apokalypsy, lidé neztrácejí naději a české úřady zaspaly
Zhruba deset tisíc nakažených a více než dvě stě mrtvých. Takový je prozatím výsledek řádění smrtícího koronaviru, který v průběhu ledna zachvátil Čínu. To jsou oficiální fakta. Nás ale zajímalo hlavně to, jak se s nemocí, která sužuje Říši středu, vyrovnávají ti, kteří musí zůstat – tedy běžní Číňané. Jak moc se realita liší od toho, co nám podávají naše i čínská média? Přinášíme výpověď Čecha, který si vše prožil na vlastní kůži. Z logických důvodů si nepřál být jmenován, nechce ohrozit své čínské přátele, do země se chce v budoucnu ještě vrátit. Popis událostí níže je však záměrně redakcí téměř neupraven, zůstává autentický. V sobotu pak přineseme informace přímo z místa, kde to všechno začalo, tedy z tržiště ve Wu-chanu.
Pojem koronavirus označuje celkem čtyři typy virů, které způsobují různá onemocnění, a to jak u lidí, tak i u zvířat. Smrtící vir zatím označený jako 2019-nCoV, který připravil o život již více než dvě stě lidí, se projevuje zápalem plic a pak dalšími příznaky, jež na první pohled připomínají chřipku. Šíří se kapénkově a postižený je nakažlivý ještě předtím, než nemoc propukne.
/KOMENTÁŘ/ Na jednu stranu trochu tajemná a neznámá, na druhou stranu hrdá a sebevědomá země pyšnící se množstvím památek, moderními technologiemi i neohroženou armádou. Tak vidíme Čínu, když se sem na sklonku druhé poloviny ledna chystáme odletět. Nic zatím nenasvědčuje tomu, že zážitky, které si odvezeme, se nebudou týkat tajné policie či potírání lidských práv, ale budou spojeny s problémem ohrožujícím nás všechny, problémem, kvůli kterému se možná nakonec spojí celý svět.
Kéž by to byl jen břišní tyfus…
Onoho mrazivého večera nastupujeme v pražské Ruzyni do letadla. Noční let probíhá vcelku klidně bez turbulencí. Druhý den odpoledne, plni napjatého očekávání z nadcházející celní kontroly, přistáváme v čínském Si-anu. Ze smrtícího viru tou dobou strach nemáme, vždyť našimi i čínskými médii jen občas proběhne zpráva o tom, že se touto neznámou nemocí nakazilo několik lidí, ale že vše bude v pořádku. Trochu více nás znervózňuje břišní tyfus, proti kterému jsme nesehnali vakcínu. Dnes si říkáme „kéž by to byl jen ten tyfus...“
Dostatečně naočkování médii i výroční zprávou českých tajných služeb očekáváme, že naše mobily i notebook budou podrobeny kontrole v podobě „sběru včelího medu“, jak se daný špionážní program nazývá. Nic takového nás však nečeká. Jediný problém budí láhev červeného vína pro naše přátele, na kterou by nám celníci rádi napařili daň. S tímto opouštíme Si-an a pokračujeme vnitrostátním letem dále na jihovýchod země. Po problémech ani památky, a tak si první dva dny vychutnáváme krásy Číny s našimi mandarínskými přáteli.
Wu-chan je odříznut, ale virus to nezastaví
Nastávající rozbřesk čtvrtečního rána, dne 24. ledna, prořízla nepříjemná hádka mezi námi a čínskou kamarádkou. Rozdílnost kultur i názorů na různé věci zkrátka dělá svoje. A tato ostrá slovní výměna jako by obrátila celý život Číny i jejích obyvatel naruby. Napětí ještě ani nestačí vyprchat ze vzduchu a ranním televizním přenosem ostře, jako nůž máslem, proběhne nikým neočekávaná zpráva. Wu-chan, kde do té doby neznámá nemoc ožila, byl uzavřen. Od toho okamžiku se slet zlých zvěstí nezastaví a bude pokračovat až do našeho odjezdu domů.
Kašel
Zvýšená teplota až horečka
Celková schvácenost
Bolest kloubů a svalů
Potíže s dýcháním
Potíže se zpočátku projevují podobně jako při chřipce. Vždy však záleží na tom, v jaké síle nemoc propukne. Někdy se projeví jako běžné nachlazení, z kterého se postižený brzy zotaví, jindy následuje zápal plic a smrt.
Do té doby na informace skoupá čínská média referují o nebezpečném koronaviru každých pět minut. Mimořádné televizní zpravodajství se ani na chvíli nezastaví. Ať si každý píše, co chce. Čína tentokrát neponechá nic náhodě a celý hotel včetně nás si rychle uvědomuje, že situace je kritická. Brzy je známé čínské velkoměsto, které doplatilo na svůj proslulý trh s divokými zvířaty, v podstatě odříznuté od okolního světa. Ale virus se zastavit nedaří.
Naše zdraví na prvním místě
Možná to bylo způsobeno jídlem, možná únavou z cesty, možná stresem, každopádně jednomu z nás se náhle udělá špatně. Klidnou atmosféru hotelu zachvátí panika. „Vezměte si teploměr, zavoláme doktora a pak do nemocnice,“ radí personál. Nikdo z nás nechápe. „Víte, o tom, že dnes ráno byl na místní kliniku přijat první pacient s koronavirem?“ ptá se nás ostýchavě recepční. Nebezpečná nemoc tedy již pronikla silničními zátarasy jako ničím a nikým neohrožený živel. Ze středu země se dostala na jihovýchod Číny a uchvátila provinici Fu-ťien.
Naše dosud klidné město získává novou tvář. Na ulici se začínají objevovat policisté v rouškách a také my na naléhání kamarádky nasazujeme na obličeje respirátory. Její příbuzní nám je opatřili v lékárně, ale bylo jich málo, a tak na ně nezbylo. Sami je ale nechtějí, jde jim jen o tom, abychom byli v pořádku my. Taková je zkrátka čínská povaha. Do toho média chrlí nové a nové informace. Přichází zprávy o prvních mrtvých, počet nakažených stoupá. Na doporučení přátel rušíme výlet na sever země a přemýšlíme o návratu domů.
Informovanost z Česka je zklamáním
V pátek konečně přijde zpráva z našeho DROZDu. S několikahodinovým zpožděním české občany informuje o tom, že karanténa se rozšířila na osm měst a dále že jedenáct provincií vyhlásilo první stupeň ohrožení. Tou dobou je však situace mnohem horší, než Ministerstvo zahraničních věcí ČR uvádí. Koronavirus již způsobil smrt 26 lidí, zachvátil většinu provincií a dostal se také do Evropy – jmenovitě do Francie, která ten den evidovala první dva nakažené. Další země tou dobou měly podezření, jen u nás v Česku se nic nedělo.
Během víkendu panika zachvátí také Českou republiku. Hned v pondělí mizí z lékáren roušky. Taktéž e-shopy na internetu zejí prázdnotou a bezpečnostní prostředky není možné ani dodatečně objednat. Je třeba říci, že tato panika je k ničemu – roušky stejně nikdo nenosí, takže pokud se vir rozšíří i k nám, všichni je budou mít jen schované doma.
Zatímco čínská televize, rádio i noviny o nárůstu nemocných i šíření viru, minimálně v našem městě, informovaly s nevšední pravidelností i otevřeností, nepříjemně nás překvapila, dle našeho názoru, nedostatečná informovanost ze strany českých státních orgánů. Většina tiskových zpráv na stránkách MZV, které jsme celou dobu sledovali, byla se zpožděním a z DROZDu jsme do odjezdu 27. ledna obdrželi jen výše zmíněnou esemesku. Jaké štěstí, že jsme se mohli spolehnout na cenzurou protkané čínské zprávy, když z ČR - alespoň nám - nepřišlo téměř nic.
Dovolená v Číně se rychle mění. Zábavu a cestování nahrazuje monotónnost. V deset ráno odjezd na oběd k rodičům našich čínských přátel. Pak sledování televize. Večer v podstatě to samé. „Přeci nebudete jíst venku, tam leda něco chytnete,“ nabádají nás. „Máme za vás zodpovědnost, takže nás poslechnete. Navíc, když budeme dodržovat všechna doporučení, nemoc brzy porazíme,“ neklesají na mysli. Bohužel se zatím mýlí. Jediné, co vždy naruší nudnost dne, jsou další a další zprávy o nakažených a postupně se zvyšující počet mrtvých.
Záchrana lidstva versus tradice
Poslední den před odletem se vydáváme ještě jednou do města. Vybaveni rouškami míříme do jeho centra. Řada lidí masky má, jiní chodí bez nich. Na ulicích si hrají děti a do toho potkáváme kašlajícího Číňana. Odplivne si. Tak jak je v této zemi typické. Chvíli po něm přichází rodina s malým chlapcem. Malý hoch si hraje s míčem. Náhle míč padá na zem. Na stejné místo, kde si předtím Číňan odplivl. Kluk sebere míč a olízne si prsty. Zaplatí za svou chybu tu nejvyšší cenu? Neměli by ji spíše zaplatit ti, kdo nechali odpadky a rybími zbytky přetékající trh ve Wu-chanu explodovat?
Míjíme pouliční prodejce jednorázových rukavic, jejichž osud nikoho nezajímá, stejně jako osud bezdomovců, které potkáváme nedaleko. Ano, i takto vyspělá a hrdá země má své občany bez domova. Jsme u chrámu, který je plný lidí. Vláda doporučuje lidem zůstat doma, ale tradice jsou zkrátka silnější a důležitost Nového roku žene lidi do ulic a možná i do náruče smrti. Řada z nich si masky sundává, když nemytýma rukama jí pochoutky od místních prodejců.
Do toho všeho nám bezzubá žena nabízí klec se zuboženými zvířaty. „Nechcete psa, kočku, papouška nebo opici, vše je levné, téměř zadarmo,“ nabízí naší kamarádce. Vláda jejich prodej sice zakázala, ale kdo by měnil léty nastavená pravidla. Teprve nyní chápeme rozsah celé tragédie. Zeshora je snaha věci měnit a nemoc zastavit a podobné smýšlení má i řada místních. Do toho však zůstávají leckdy nečinné místní samosprávy a řada chudáků, jež se musí nějak živit. Proč by jinak policie nezasáhla a prodej nezastavila? Se silným mrazením v zádech a pocitem, zda se tato žena dožije léta, odjíždíme.
Na letišti panuje zmatek. Všem, ještě než vstoupí dovnitř, změří teplotu. Musíme čekat, slunce sálá. Naštěstí naše tváře nerozpálí natolik, abychom nemohli odletět. Vystrašení cestující, statečně se tvářící policisté. Všichni v maskách. Tak vypadá třetí terminál v Xiamenu. Domů do Česka letíme taktéž v rouškách, jen tady nás nikdo nekontroluje. Pokud si chce někdo být jistý, zda není nemocen, aby nenakazil ostatní, má smůlu (k dnešnímu dni se již toto změnilo, pozn. red.). Zatímco virus již zachvátil celou Čínu včetně Tibetu, zde teprve vylepují plakáty.
Následující ráno prořízne nečekaná zpráva. Přátelé nám posílají čínský samizdat. Fotografie z tržiště ve Wu-chanu, kde vše začalo. „Pošlete to co nejvíce lidem, chceme, aby se svět dozvěděl pravdu,“ žádají nás. Naše reportáž tedy ještě ani zdaleka nekončí. Už zítra přineseme pravdivé informace přímo z místa, kde to všechno začalo.
Pozn. red.: Autor komentáře se před pár dny z Číny vrátil, hovořil s mnoha obyčejnými Číňany a poskládal ucelený obraz o tom, jak probíhaly první hodiny po vypuknutí epidemie. Zároveň podává svědectví o situaci v dalších dnech. Jeho jméno jsme slíbili uchovat v anonymitě.
