Čech žijící v Itálii: Situace je jiná, než u vás popisují média. Nejhorší bylo zastavit ekonomiku a paralyzovat zemi
V Itálii se hroutí zdravotnický systém, krematoria nestíhají spalovat mrtvé, které pak pod rouškou noci rozvážejí kolony vojenských aut kdovíkam. Zdravotnický personál má ruce do krve zničené desinfekcí a zoufale mele z posledního. Takový obraz místní situace se často zrcadlí z České republiky. Ovšem není pravdivý. Alespoň tak to popisuje Vít Kučík, Čech, který v Itálii dlouhodobě žije.
/KOMENTÁŘ/ Jasně si uvědomuji, na jak tenký led se pouštím, když se jen trochu neobvykleji zmíním (nemluvě o polemice) o tak ikonických a emotivně vypjatých mediálních obrazech. Bleskové obvinění z cynismu, bagatelizace, přezíravosti, podceněni hloubky utrpení, usilí... Nicméně nemálo lidí na mě oceňuje právě ten pragmatický racionalismus, takže se na tu nevděčnou kluzkou plochu zase vydám:
- Italská situace je opravdu vážná, v některých lokalitách skutečně napjatá. Nicméně generalizující řeči o "italské zdravotnictví je v kolapsu" jsou evidentně nesmyslná a realitu nepopisují. Média obecně (včetně těch seriózních) nejsou vědecké spolky pro "objektivní popis reality", jsou to spolky pro "přitahování pozornosti", takže logicky vybírají jen ty střípky nekonečné reality, které pozornost přitahují - tj. nejvice emotivní a alarmující záběry z epicenter, nikoli z široké periferie, kde je situace nudnější. Proto vidíme záběry šesti prázdných regálů a nikoli těch osmašedesáti plných, proto reportáže z nejpřetíženější nemocnice v Bergamu a nikoli z těch desítek relativně běžně fungujících.
- Bergamo je stotisícové město v nejpostiženějším regionu - Lombardii. Na začatku epidemie vláda ihned izolovala (tzv. "červená zóna") ohnisko v nedalekém Cadognu a v benátském Vò Euganeo. V obou obcích se situace víceméně stabilizovala. Bergamo bylo stejným ohniskem, které se do karantény bůhvíproč nedostalo, proto se to tam tak rozjelo. Má velkou moderní nemocnici, nicméně na takový nával pacientů stejně její kapacity nestačí.
- Apropó "kapacita nemocnic" - lůžek, personálu, a vlastně čehokoliv - je fenomén sám o sobě, zasluhující krátkou zastavku. "Kapacita" je na rozdíl od rozšířeného vnímání údaj poměrně flexibilní. Například na příjmu první pomoci místní valdagnské nemocnice jsou 3-4 lůžka intenzivní péče. V případě hromadné havárie autobusu byli další pacienty se stejným komfortem nutné péče (kardiogram, kyslík...) schopni umístit na oddělení chirurgie.
Pokud by to nestačilo, počet pacietů by přetekl přes tuto hráz, má nemocnice plán reorganizovat oddělení a vyčlenit třeba celé patro (nebo více pater) pro danou diagnózu a pacienty z jiných oddělení dílem propustit do domácího léčení, dilem převézt do jiných nemocnic (to se právě stalo v Bergamu). Pokud přeteče i tato kaskáda, pak nastane stop-stav pro danou nemocnici a nové případy jsou automaticky rozváženy do jiných nemocnic.
Pokud začne být rozvoz tak masivní, že se vyplatí rozšířit stávající kapacity, nastoupí civilní ochrana, která má sklady a technické prostředky rychle v řádu dnů zprovoznit tzv. "polní nemocnice", což jsou lůžka se srovnatelným technickým zázemím v prostorách, která jsou momentálně nejvýhodněji po ruce - ve Veroně využili starou zrušenou nemocnici, jinde sportovní halu, pokud není nic jiného, staví se prostory z unimobuněk apod. Lokálně tyto kapacity CO dokáží přečíslit lůžkové počty standardních nemocnic, tj. mluvíme o řádu tisíců lůžek... důvod, proč se masově nestaví, je ten, že zatím jsou kapacity předešlých "hrází" nenaplněné, tj. funguje reorganizace a převážení pacientů.
Jaká je tedy "kapacita" nemocnic? Vidíme, že je to dost gumové číslo, že je to hiearchický systém hrází a kaskád, z nichž každá úroveň má svou kapacitu a také cenu.
- "Kolabující nemocnice" - moje známá vrchní sestra na příjmu zdejší nemocnice léta šéfovala zhruba třiceti sestrám, saniťákům aj. personálu a léta se rozčilovala, že nemá naplněná tabulková místa, že jí stále 4-6 lidí chybí. Byl to chronický stav, který lepila přesčasy, proplácením dovolených atp. Mluvím o době před deseti lety, ale před dvaceti to bylo stejné a dnes zrovna tak. Žádala vedení o nápravu, vyhrožovala výpovědí, mluvila o "kolapsu oddělení", "my tady už ryjeme držkou v zemi a meleme z posledního, takhle to už dlouho napínat nejde!"
Připomnělo mi to identickou situaci z korporace, kdy jsem měl pod sebou přes sedmdesát tabulkových míst, ale vždy mi chybělo cca deset lidí. Taky jsem křičel o kolapsu, abych alespoň někoho vyboxoval, faktem je, že mou úlohou vedoucího bylo zajistit výkon s těmi zdroji, které jsem měl k dispozici, a ty nebyly nikdy ideální.
Nechci tím bagatelizovat skutečné krizové stavy, ale ukázat něco jiného - nikde v reálné praxi nejsou optimální stavy zdrojů - a to mluvím o předkrizových, normálních časech. To znají všichni, co někdy něco vedli v byznysu, státní či veřejné sféře. Když do toho přijde sebemenší nápor, zdá se, že systém nemůže vydržet - z pohledu valdagnské vrchní sestry akutního příjmu (která se léta rozčiluje nad chybějícím personálem) by už pátý pacient na IPce znamenal "kolaps", pokud mají čtyři postele. Z pohledu ředitele nemocnice je to však v rámci nemocnice snadno řešitelný problém - jedna malá hráz kaskádovitě přepadne do další úrovně. Je kolem toho sice spoustu emocí a křiku, ale reálně pacient dostane to, co potřebuje. Stejně to funguje u dalších úrovních kaskád - když křičí o kolapsu šéf nemocnice, šéf oblastní zdravotní správy, šef regionu... systém nekolabuje, ale přesouváním o úroveň výš funguje. Nesnižuji tím extremní úsilí personálu na jakékoli úrovni, jen nabízím klíč, jak dekódovat mezi řádky podobné alarmující zprávy v tisku.
- "Italští lékaři jsou kvůli nedostatku kapacit nuceni k "Sofiině volbě" koho dají na JIP a koho nechají zemřít. Upřednostňují mladé, staré nechávají tak" - je hoax hraničicí s trestnou odpovědností, i když ho šíří třeba nějaká emotivní zdravotní sestra nebo frustrovaný lékař. Vyvracel ho mj. i přednosta inkriminované milánské kliniky, ale zejména nemá logiku - kapacity vč. lůžek s plicní ventilací Itálie má, může budovat nové a především nemá smysl nechat někoho někde umírat, když může být převezen na jiné místo. Život starého člověka má z hlediska práva i Hippokratovy přísahy stejnou cenu jako život mladého, je těžké si představit, že by lékaři masově riskovali její porušování, místo aby ve spolupráci s CO a armádou neorganizovali kolony převozů do Lazia či Veneta...
V idividuálnich situacích se může dít leccos. Rozhodování, koho dají na JIPku, na ten či onen přistroj, je dennodenní chleba každého lékaře v jakékoli době. I lékaři jsou emotivní, chybující lidé, ale SYSTÉMOVĚ nechávat lidi bez adekvátní péče - k tomu není důvod.
- "V Itálii nestačí už ani spalovat mrtvé" - vše se odvíjí od jediného ikonického záběru noční kolony vojenských aut, odvážejících mrtvé do jiných krematorií (viz foto). Ten záběr je fakt na Pulizerovu cenu, nic neevokuje lépe podobnost s americkým kastrofickým filmem, kdy Národní garda bleskově obsadí ospalou městys a zavede stanné právo ve snaze ututlat pravý rozsah katastrofy.
Ve skutečnosti zase a pouze nejpostiženější Bergamo (z jiných měst jsem něco podobného neslyšel) má problém s kapacitou místního krematoria a na něj navázaných služeb, které nějak fungovalo, ovšem při pětinásobném zvýšení "zakazníků" (ze 120 na cca 600 za dané období) by se neúměrně protáhly čekací lhůty, což regionální špičky vyřešily (kaskáda!) využitím méně přetížených kapacit v blizkém okolí.
Aby privátním funebrákům (kteří by jen náklady přenesli na pozůstalé) ušetřili individuální rozvozy černými limuzínami po kraji, v harmonické souhře vedení kraje, CO a armády věc vyřešilo takto. A asi aby neplašili denní provoz a obyvatelstvo plnou vojenskou parádou, přijeli v noci. Ironií je, že to, co by mohl být symbol ukázky hladce fungujícího regionálního systému, se díky zákonům mediální symboliky stalo symbolem opaku - jeho "kolapsu".
- Tato pandemie je tzv. Halebovou Černou labutí, tj. událostí, která se vymyká všem předchozím. Je snadné (a stejně tak hloupé) se zpětně smát těm, kteří ji neodhadli nebo reagovali sice adekvátně v daný moment, ale situace se vyvinula jinak. Všechny SARS, ptačí či praseči chřipky se v minulosti chovaly jinak, skepse i v případě této byla v daný počáteční moment na místě, je snadné být generálem po bitvě.
- Itálie reagovala na začatek epidemie velmi razantně a těžko jí něco zásadního vyčítat. Měla smůlu, že byla v Evropě první. Přesto, že provedla zdaleka nejvíce testů, přesto, že disponuje jedním z nejkvalitnějších zdravotnických systémů, přesto, že ihned uzavřela nejprve obce, regiony a nakonec celou zemi do nejpřísnější karantény v Evropě, šíření se nedalo zabránit.
Jako nejpravděpodobnějši příčina je pozdní detekce prvního případu, tj. když byl detekován první mrtvý, nemoc se již týdny či měsíce šířila a počet infikovaných byl 5-10násobný než počet diagnostikovaných. To stojí nejspíš za záhadou vysokého procenta "italské úmrtnosti". Mrtví jsou jen 1-3 % špičkou ledovce infikovaných. Promořenost Italů je asi mnohem vyšší a je dáno jen tím, že Itálie byla první.
- Totální italská karanténa totálně položí ekonomiku, což bude větší problém než samotný virus. Proto jsou opodstatněné snahy jiných zemí o různé "smart" verze, které by na ekonomiku měly dopad menší. Argument "vám jde hlavně o peníze a ne o životy lidí" je omezený, protože ekonomika je jen rubovou stranou vitality společnosti, jejího zdraví a života. Hluboká recese zabíjí více životů než virus.
Na druhou stranu zpětné rady Itálii, co by jak měla dělat lépe, jsou většinou jen knížecími radami generálů po bitvě - když máte v zemi desetitisíce diagnostikovaných (a potenciálně statisíce infikovaných) je většina "smart" přistupů stejně irrelevantních, musíte prostě přistoupit k opatřením plošným.
- Vít Kučík -
KAM DÁL: Karanténa je i nápor na psychiku. Ulevit si přitom můžeme docela snadno.
