Den, kdy si byli ženy a muži poprvé rovni. Alespoň před volební urnou
"Volební právo žen byla chyba!" Věta, kterou provokativně vznesl v diskuzi před dvěma lety Ladislav Jakl, se jako bumerang vrátila v rámci jeho nynější kandidatury do senátu za hnutí SPD. Nejenom, že otevřela debatu na téma zkostnatělých názorů některých jedinců, ale také odhalila zajímavou skutečnost. Československo bylo totiž jednou z prvních zemí, kde žena měla ve volebním řádu stejné slovo jako muž.
Otázka volebního práva žen se ve světovém měřítku začala hlasitě zmiňovat v polovině 19. století. Patriarchální společnost se jen těžko zbavovala svých starých pořádků, ale ženský hlas, který volal po svém spravedlivém právu, se postupně rozléhal stále silněji.
U protinožců
Zcela nečekaného průkopníka volebního práva žen najdeme na Novém Zélandu. 19. září 1893 se konečně podařilo prolomit vlnu odporu a poctivá snaha v období dvou let dosáhla svého vytouženého cíle. Poslední petici podepsalo 32 tisíc žen. Ta byla předána sněmovně a s těsným výsledkem 20 ku 18 úspěšně prošla.
Ženská hnutí se v té době rekrutovala hlavně ve Velké Británii a Spojených státech. Přesto první následovník Nového Zélandu byla sousední Austrálie. Tehdy stále kolonie Velké Británie tak vyšlapaly cestu ostatním ženám.
Země lordů
Zdálo by se, že z logiky věci bude prvním státem Evropy s hlasovacím právem žen právě Velká Británie, ale místo liberální politiky se rozhořel velmi tvrdý politický konflikt, který přerostl do nečekaných rozměrů. V roce 1903 vznikla radikální strana Women’s Social and Political Union, jehož členky byly tzv. sufražetky. Kromě bojového umění, které se nebály aplikovat v praxi proti tvrdé policejní brutalitě, záškodničily později i militatnějšími způsoby. Pumové atentáty pro ně nebyly problémem a přivazování se na veřejných místech k zábradlí se v tomto kontextu staly malicherností. Až v roce 1918 se konečně podařilo dlouholetý boj uzavřít úspěchem.
Československo neotálelo
Je s podivem, že v kontextu dnešních výroků s urputnou, až agresivní rétorikou některých veřejně známých osob je Československo jedna z prvních evropských zemí, které volební právo žen prosadilo jako samozřejmost. Velkou zásluhu na tradici emancipace v našem kraji má sám tatíček Masaryk, který jak známo své prostřední jméno Garrigue přezval po své ženě. Demonstroval tak nejenom silný láskyplný vztah ke své manželce, ale také důležitost rovnosti ženy a muže ve zdravé společnosti.
Příjmení Masaryk se v boji za ženská práva objevuje ještě jednou. Tentokrát se však jedná o jeho dceru Alici, která byla společně s Františkou Plamínkovou nejvýznamnější osobností v boji za ženská práva. O liberálním prostředí nově vzniklého Československa lze jistě pochybovat, ale řečí oficiálního práva se v roce 1920 deklaruje v československé ústavě, že ženy jsou politicky, sociálně a kulturně na stejné úrovni jako muži.
Světový nonsens
Některé významné demokratické země s volebním právem žen rozhodně nespěchaly. V roce 1920 se do ústavy USA zapsal 19. dodatek o volebním právu žen a třeba taková kolébka liberální politiky Francie čekala až do roku 1945. Extrémními příklady, které v evropském prostředí budí nutnou dávku povzdvižení, jsou Švýcarsko (1971) a Portugalsko (1976).
Dnešní Česká republika plodí na svět různá individua, která na sebe vztahují pozornost na základě křiklavých a provokativních témat. Antifeministické názory někdy připomínají machismus první kategorie, během kterého se zapomíná, že naše spolešnost byla jedna z prvních, která prosadila myšlenku, že žena má zcela stejná práva jako muž. Ten kdo tuto zcela jasnou věc dodnes nepochopil, ať raději mlčí nebo si sestrojí stroj času, kterým by odcestoval do pravěku.
