GLOSA: Dezolát z Václaváku se chystá na dovolenou: Ponožky v sandálech, pivo z domova i tykačka v mateřštině

Může se to zdát jako otřepané klišé, ale Čecha na dovolené zaručeně poznáte. Dokonce to není ani nikterak složitá hádanka. Milujeme jistoty a neradi se jich zbavujeme. Jsou mezi námi takoví specialisté, kteří si tu svoji domácí pohodu vozí s sebou. Pro sichr, samozřejmě. Hromada konzerv v kufru auta s českou espézetkou může namátkovou kontrolu na hranicích zmást, zdali se nejedná o pašeráka potravin. Jaké další typické znaky tvoří portrét českého turisty?

Guláš v konzervě se neztratí

České pivo je klenot Evropy, tak proč si rovnou nepřivézt celou basu. Je jedno, že naplnit kufr předtím, než se vyjede na dovolenou, je jako hraní Tetrisu.

Nafukovací náčiní, ploutve, šnorchl, oblečení a hlavně konzervy na týden už nějaké to místo v autě zaberou. České pupíčky mají holt svoje návyky a velký apetit. Jen škoda, že ta „šumava“ tak rychle tvrdne. To guláš v konzervě vydrží i třetí světovou válku. Několik kousků do zásoby na odpolední svačinku se nikdy neztratí.

Letní móda a styl

Ty proklaté ponožky v sandálech. Otřepaná, ale stále živá anomálie, která nemá daleko k tomu, aby se stala národním symbolem. Ani milióny různých vtipů na adresu českého módního vynálezu nedonutí hrdého vlastence zradit svoji letní tradici. Ale možná si Čech myslí, že je starověký Říman. Pro ty byly ponožky v sandálech módním hitem. Ale trochu vousatá vzpomínka.

Někdy pláže připomínají módní molo, kde se pupkatí strejdové ze středu Evropy snaží vytřít zrak místním opáleným svalovcům svými satirickými nápisy na tričkách: „Pivo dělá hezká těla.“ Ke cti českým šatníkům je nutné dodat, že v minulosti nezbytná ledvinka se dnes stává spíše vzácným úkazem. Ještě že existují ty igelitky z Lidlu.

Galantní chování především

Některé cizí řeči sice mají pár podobných slov, ale co si budeme povídat, stejné to prostě není. Jak si tedy porozumět? Typický Čech se snaží vysvětlovat pomalu, trpělivě – svojí mateřštinou. Většinou cizinci automaticky tyká a jeho – pro něj nesrozumitelné řeči – se hurónsky směje. Jo, to je legrace.

Úplnou svobodu slova si turista užívá totiž až v zahraničí. Může si nadávat, jak chce, a nikdo mu nerozumí. Nad touto oblíbenou zábavou většinou přiopilých jedinců se však pomalu stahují mračna. Třeba takoví Chorvati se totiž rychle učí a těch pár „krásných“ českých slov už za dlouhá léta nejde zapomenout. A to je pak radosti, když vlastenec pozná svého „bratra“ beze slov – to třeba když si to štráduje po Dubrovníku a naproti němu jde jiný borec s řízkem a znojemskou okurkou... A nesmí chybět klasické: „Dvacet kun, to je kolik? Šedesát korun? No, to nedám!“ Schválně jestli tenhle typ lidiček zaznamenal, že se v Chorvatsku už nějaký ten pátek platí eurem. No, bude to i z tohoto pohledu zajímavé.

Přistávání letadla jedině s potleskem

I piloti už vědí, že sedí-li v letadle pár Čechů, jistě je odmění bujarým potleskem. Traduje se, že občas zatleskají i nějací Američané či Němci, u nás je to už ale takový zvyk. Proč vlastně Češi tleskají?

Řidiče autobusu takovou poklonou neodmění, pilot ji ale dostane automaticky. Pro Čechy v letadle je tleskání zkrátka jako spropitné. Zajímavé je, že na dálkových letech většinou netleská nikdo, na těch charterových do turistických destinací to ale žije. Když už začne jeden, přidají se další a nakonec je i tomu poslednímu trapné netleskat. Těch pár jedinců, co se udrží a kroutí očima, jsou většinou vyvrhelové celého letu.

Zdroje: redakce, mujrozhlas.cz, blesk.cz

KAM DÁL: České hrady, na kterých straší. Černý stín, krvavé ručičky obtisknuté na zdi i brána do pekla.