Ivan Gabal: Evropa udělala hodně práce, nesmíme se bránit odpovědnosti

Poslancem jste byl už čtyři roky, proč kandidujete znovu, stále vás ta práce neznechutila?
Proč kandiduji? Budou se zřejmě v Evropě znovu rozdávat geopolitické karty. Chci pracovat na udržení našeho západního kurzu. Vidím to jako zásadní. Pomohla mi i manželka. Velkou část své pracovní kariéry dělá diplomacii ve válečných zónách, na Balkáně, v Iráku, na Blízkém východě. Člověk si v takových teritoriích uvědomí hodnotu bezpečí, které máme z členství v klubech nejbohatších zemí, NATO a EU.

Co jste za ty čtyři roky ve sněmovně dokázal, čím se můžete pochlubit?
Překonali jsme velký tlak na odklon od Západu k Moskvě po útoku Ruska na Ukrajinu. Vnitřní tlak přicházel zejména z Hradu a koalice byla hodně rozkolísaná. Nezkušené ANO a rozštěpená ČSSD, to také nebylo nic, na čem by se dalo stavět. Tehdy jsme s KDU pomohli udržet západní kurz a rozlišit oběť od agresora i pozici uvnitř EU. Celé volební období jsem zdůrazňoval význam výdajů na obranu pro naši pozici uvnitř NATO. Situace dnes je taková, že máme růst, máme veřejnou podporu pro obranné výdaje, máme široký politický konsenzus, ale nemáme ministra, který by to dokázal zvládnout. Překonání role černého pasažéra zvládneme v dalším období. Povedla se široká spolupráce v obranných agendách ve výboru pro obranu, včetně opozice. Tomu jsem věnoval hodně času, stejně jako modernizaci armády. Koaliční dohodou jsme ustavili druhý stupeň kontroly zpravodajských služeb, který doufám pomůže k překonání některých problémů, které se v této oblasti objevily ve vládě premiéra Nečase.

A co se nepovedlo?
Neprosadil jsem zavedení elektronických voleb, které by usnadnily a zpřístupnily volbu ze zahraničí a nakonec i doma. Byrokracie ministerstva vnitra byla opravdu nad mé síly.

Pokud byste byl zvolen znovu, navázal byste na předchozí práci a jaké byste si dával cíle?
Pokud budu pracovat v agendě obrany, pak modernizace a zvýšení bojových schopností armády. Potřebujeme se zapojit do vznikající evropské obrany. Dále modernizace státu, e-government, kde zaostáváme. Je třeba dostat veřejnou správu na úroveň nových technologií, snížilo by to byrokracii a otevřelo možnosti vlivu občanům. A je třeba pohnout s naším školstvím, k otevřené a dvousměrné škole, kde to bude bavit děti i kantory. Dnes je to moc nebaví.

Proč vlastně kandidujete zrovna v barvách KDU-ČSL, i když jako nestraník?
Dost lidí se mne na to ptá a odpovím rád: Před čtyřmi lety jsem dostal od KDU nabídku a šanci získat poslanecký mandát. Během 4 let jsem si ověřil, že v žádném jiném parlamentním klubu, počínaje TOP, přes ODS k ČSSD, bych neměl tak otevřené podmínky pro svou práci. Čtyři roky jsme celou parlamentní práci táhli v 11 poslancích a neslyšel jsem jedinkrát kritiku nebo restrikci toho, co dělám. Té příležitosti si vážím. KDU je hodnotově a křesťansky orientovaná strana, nejsem věřící, přesto nebo možná proto jsem pracoval v otevřené, přátelské atmosféře a ve výborném poslaneckém klubu. Budu-li zvolený, budu tam rád pokračovat.

Jak se díváte na přístup České republiky k uprchlíkům, je podle vás správný?
Tak, není zcela v souladu s mezinárodním právem, ani s usnesením Evropské rady, byť byla naše kritika kvót celkem logická a naše území patří do zóny asijské a ruskojazyčné migrace, nikoli migrace středomořské. Říkali jsme hodně, co nechceme, ale neuměli jsme formulovat jiný plán řešení. Platí, že se vyhýbáme odpovědnosti a že ministr Chovanec naši pozici nedokázal v Evropě obhájit. Ostatně měl účast na zasedání sotva 50 %. Pokud společné rozhodnutí EU padlo, tak jsme těch pár lidí mohli a měli přijmout, myslím, že minimum je nějakých 25.

Může to tedy vypadat tak, že se bráníme svým povinnostem?
EU je klub nejbohatších zemí, má svá pravidla. A když čerpáme peníze, musíme se znát i k povinnostem. Štve mne ta nesolidárnost třeba s Italy nebo Španěly. Přeci když jsou přátelé v trablech, nemůžeme je nechat ve štychu a musíme jim pomoct. Pokud nechceme, aby se nám to vrátilo v naší těžké chvíli. Žádný z problémů, který na Evropu dnes doléhá z Východu nebo Středomoří, nedokáže žádná země řešit sama. Jenom ve spolupráci je řešení a perspektiva stability a překonání bezpečnostních krizí.

Jaké je podle vás řešení migrační krize?
V místě, kde vzniká, v ekonomických, politických a sociálních poměrech severní a subsaharské Afriky. V její stabilizaci a rozvoji, který zajistí obyvatelům životní perspektivu a bezpečí. Bude to trvat a bude to stát peníze, ale musíme tyto země stabilizovat a dát lidem naději, jinak půjdou za bezpečím a prosperitou k nám. Jinak se v nestabilních územích budou zase rodit islámské státy.

Může za současný stav, co se migrace týká, i Evropská unie, které jsme součástí?
My jsme s určitou nejistotou vstupovali do EU jako prostoru prosperity, vyspělosti, společného práva a volného pohybu, nikoli prostoru obehnaného pevnými drátěnými hranicemi a nepřístupného. Toho jsme si v komunismu užili dost. A když přišla válka v Sýrii a v Iráku, vznikl ISIS a Američané odešli, zachytla situace Evropu nepřipravenou. Jak ve stabilizaci těchto zemí, tak ve schopnosti kontrolovat hranice jinak než kontrolou pasů, natožpak vnucovat vládám v severní Africe svou vůli nebo vyslat někam jednotky.

Lepší se teď situace?
Po dvou letech krize se určitě lepší významně. Evropa udělala hodně práce. Migrace klesla a respekt k Evropě a jejím hranicím se obnovil, i dohodou s Tureckem. Není to za námi, ale Unie přežije. A je pravidlo, co nás nezbije, to nás posílí, zesílíme i my.

Máme se bát islámu jako takového, nebo jsou to jen populistické výkřiky a snahy vyvolat chaos?
Bojíme se neznámého, protože je neznámé. A můžeme být proto snadno oklamáni a zastrašeni propagandou, zda od ISIS nebo z nepodloženého a hysterického strašení například od Okamury, to je jedno. A mimochodem, tvrdím, že jsme jedna z nejbezpečnějších zemí v Evropě, s nízkým rizikem terorismu, které ale může zvyšovat právě Okamurova islamofobní hysterie.

Co tedy máme dělat?
Jako politik odpovědný za bezpečnost říkám, že mne nikdo nedonutí, abychom budovali naši bezpečnost na strachu. Musíme jednat kvalifikovaně, na bázi znalosti, nikoliv v děsu a neznalosti. To za sebe garantuji, nejsem ani hysterický ani vystrašený politik, naopak.

Je správné, abychom v EU zůstávali a pokud ano, tak proč?
Žádný z dnešních problémů bychom nevyřešili sami, naopak problémy by "vyřešily" nás na úkor naší bezpečnosti a kvality života. Nikdy jsme nebyli tak bezpeční a zajištění jak jsme dnes. A pokud jde o odchod z EU, nechť se každý dobře dívá na Brexit a situaci Velké Británie. Není to z bláta na slunce, jak bylo slibováno, je to "z peřin na mráz". A je to extrémně drahé. "Vytratit" se z Evropy, jak chce Okamura, by znamenalo i pro nás říci, kde a komu vezme více než tisíc miliard Kč, které bychom EU vraceli, i to, kde bychom vzali přibližně 130 mld ročně na samostatnou obranu.

Měla by EU podle vás projít změnou, transformovat se?
Unie již prochází velkou změnou, ale víme jak? Nejčastěji zaznívá nerealistický návrh k návratu zpět k pouhému společnému trhu a volnému pohybu. Taková EU by nedokázala řešit problémy okolo nás, společnou obranu, ochranu hranic, vnější bezpečnostní politiku atd. Pokud chceme výkonnou a silnou EU, musíme dopředu. Nikoli nutně prohlubováním integrace, ale posilováním společné bezpečnosti, vnitřních schopností a vnější politiky. Je bohužel společným rysem V4, zejména Polska a Maďarska, že více než by europeizovali svou vlastní vnitřní politiku, exportují svou vnitřní politiku do Unie a kontaminují tím celek. Nedělejme tyto chyby.

Může český občan někdy dohnat obyvatele západních zemí EU, co se týká platu? Na čem to vlastně stojí a padá?
Paradoxně, pokud nechceme odejít do chudoby mimo EU, nemáme jinou cestu. Když se podíváte, kde byli Italové nebo Španělé na počátku EU a kde jsou dnes, vidíte jasně velké možnosti, které to dává. Pro nás je důležité, abychom dokázali svou ekonomiku postavit více na vzdělání, technologickém pokroku a výzkumu. Musíme jít severskou, nikoli řeckou cestou na dluh nebo překrucováním své kondice. Vím, že se umíme kriticky podívat na své schopnosti, jsme přirozeně sebekritičtí a to je důležitý předpoklad nalezení cesty nahoru. Potřebujeme udržitelný růst platů a ten je ve vzdělanostních základech a kvalifikaci. 

Je v současných možnostech naší země platy plošně zvyšovat, nebo třeba jen určitým skupinám lidí?
"Určité" skupiny již vysokých výnosů dosáhly v české privatizaci a v jejích podvodech. Teď je čas na solidní a poctivý růst, který se dotkne všech. A je důležité, aby benefitovali i ti, kteří jsou již z pracovní sféry pryč a nemají možnost vydělat si. Tam vidím stále velký dluh a potřebu větší solidarity uvnitř společnosti a ekonomiky.

Je podle vás v současné době v ohrožení demokracie v České republice?
Naučil jsem se, že demokracie je systém, který se periodicky nachýlí do krize, a je na lidech, aby balancovali zejména svou volbou tak, že do té krize nespadneme. To je naše situace a je třeba neposilovat silné a neposilovat extrémy, nechceme-li, aby nám někdo příliš dominoval nebo dokonce "vládl" a diktoval nebo tlačil nás do extrémních populistických řešení. Máme v české politice potřebu hledat jakoby stále někoho nového a pak jsme znovu a znovu zklamáni tím, že selhává a není ten pravý. Jsme již docela zavedenou a respektovanou demokracií, kultivujme si ji i tím, jak budeme volit.

Asi se shodneme, že je třeba urychleně přistoupit k důchodové reformě. Ale jak na ni? A budou mít dnešní třicátníci ve stáří peníze z veřejných zdrojů?
Musí to být kombinace mezigenerační solidarity, což je asi to, co máte na mysli pod veřejnými zdroji a individuální spoření nebo dlouhodobé investice. U nás bohužel mnoho lidí udělalo špatné zkušenosti s privatizačními fondy, které byly vytunelovány a fondy obklopuje nedůvěra. My máme spíše zvyk spořit než žít na dluh. Je to dobře a v tom jsme podobní s Němci. Teď je důležité, abychom tyto své zvyky dokázali promítnout i do vztahu k důchodům a aby stát tyto investice nebo dlouhodobé úspory chránil. Dobrým příkladem je stavební spoření. Jinak odkládání důchodové reformy způsobuje, že máme nízké důchody a nezbývají nám peníze na sociální služby a další důležité věci. Musíme se pohnout dopředu.